Tomáš Zahradníček: Boj za pravdu v gruzínské válce

[MF Dnes, 27.8.2008, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Počet mužů, kteří se po celém světě zapojili do mediálního boje o Kavkaz, dávno přesáhl součet vojáků nasazených v gruzínské válce. Jde o hodně. Následky vojenského střetu bývají neméně důležité než samotný výsledek bitvy. Dobře to věděl už král Pyrrhos, který odmítal gratulace po vítězství nad Římany u Auscula slovy, jimiž vstoupil do dějin: Ještě jedno takové vítězství a jsme ztraceni. Proměnit hladké ruské vítězství na osetinské frontě v porážku je přesně tím, oč se teď pokoušejí všichni, kdo fandí Gruzii. Rusové se snaží vítězství potvrdit. Tak už to chodí.

V televizním a internetovém věku se válka od počátku vede nejen o mosty a přístavy, ale také o duše diváků. Snad ve všech jazycích světa se na internetových debatních fórech vášnivě diskutuje, vlastně bojuje, fanoušci Gruzínců proti fanouškům Rusů. Po ruce jsou dvě ucelené sady údajů, obrazů a argumentů – ruská a gruzínská – a debatéři jimi do sebe mydlí hlava nehlava.

Vnést do celé věci pořádek se pokusil ve včerejších Lidových novinách Pavel Máša v článku Klausův boj s osetinskou lží. Pochválil v něm prezidenta za jeho známé stanovisko ke gruzínské válce: zatímco média se plní pokryteckou propagandou, polopravdami a jednostrannostmi, Václav Klaus prý stojí na straně pravdy. Ta mu velí odmítnout černo-bílé vidění sporu a pobízí ho k tomu, aby zdůrazňoval vinu Gruzie a jejího prezidenta.

Zvláštní náboj dává článku Pavla Máši pojem „osetinské lži“, utvořený podle vzoru „osvětimské lži“.

Míní se jím zamlčování, ne-li popírání faktu, že Osetové strádali pod gruzínskou nadvládou a že se dočkali vojenského útoku, při němž trpěli bezbranní civilisté.

Že je kolem války plno lží, podvodů a špinavostí, to vidí každý, kdo má oči k vidění, tento postřeh nikomu vyvracet nebudu. Chápu také, že v nastalé situaci je velmi těžké nalézt útulnou pozici; člověk se každou chvíli ošívá, když vidí, jaké to má spojence v názoru a jakých činů se naši dopouštějí. Ale v boji, i v názorovém boji, nesmí jeden moc koukat kolem sebe a za sebe, jinak ztratí z očí protivníka. A vybrat si správně protivníka je jediná svoboda, jakou v takové vřavě člověk má.

Způsob výkladu Pavla Máši se mi zdá nešťastný. Chudáka pravdu bych v boji o Kavkaz raději nechal být. O pravdu se bojuje mezi filozofy učenými traktáty, a to jenom se střídavými úspěchy, po Gruzii jezdí velice úspěšně ruské tanky. Pravd jsou kolem bojiště celé zástupy a drží se pod krkem: ruská, osetinská, abchazská, čečenská, gruzínská. Kdo si v gruzínském mumraji vybere za svého nepřítele utrpení civilistů v Cchinvali, ten v rámci boje proti osetinské lži podporuje pravdu ruskou. Ta tvrdí, že Moskvě od věků přísluší právo a povinnost „mírotvorce“ na Kavkaze – a nejspíš vůbec všude, kam jednou šlápla noha ruského vojáka. Koho nejvíc trápí fakt, že moc USA obepíná zeměkouli a že Spojené státy rozšiřují zástup svých spojenců, musí být potěšen, jaký výprask gruzínská armáda od Rusů dostala.

Já, přiznávám, patřím k těm, kteří v celém konfliktu sledují hlavně pohyb ruských tankových kolon, které zase jednou vyrazily za hranice pomáhat, aby byl svět lepší, národy spolu žily v míru a civilisté netrpěli. Jen mi vrtá hlavou, proč se jim to ne a ne podařit.