Tomáš Zahradníček: Kéž by noha Jana Husa

[MF Dnes, 3.9.2008, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Pana učitele Nerada jsme doma nenašli. Poslední prázdninovou sobotu kupoval ve Vlašimi koberec do školy. Zavolal později, když už jsme seděli na nádvoří zámku a holky čmáraly vlastnoruční podpisy na pozdrav mamince, kterou jsme nechali doma. Ujišťoval jsem ho, že kvůli nám spěchat nemusí. Už jsme se mu ostatně vloupali domů a nechali zásilku na jídelním stole. Půjčit učiteli Neradovi obrázky na výstavu, to jsem si nemohl nechat ujít. Na celé zeměkouli nás není mnoho, kteří se můžeme pochlubit tím, že máme nějakou pohlednici Blaníku nebo okolních obcí, která v Neradově sbírce chybí.

Jestli mají v nebi zvláštní oddělení pro zasloužilé sběratele pohlednic, jak my všichni odběratelé časopisu Filokartie v koutku duše předpokládáme, drží tam místo pro pana učitele Nerada. Procházel jsem vloni jeho šanony a žasnul a obdivoval, co všechno nashromáždil. Posledních sto dvacet let Blaníku a okolních obcí tu máte jako na dlani. Litografie se svatým Václavem, posílané z podblanických obcí vlasteneckými turisty v devadesátých letech 19. století. Zádumčivé fotografie spící hory z let 1938-1941 označené šifrou F. K. V. (vydával je František Kameník ve Vlašimi). Pohledy poutnické z kaple na Malém Blaníku. Pozdravy cyklistické, autoturistické, houbařské, pozdravy z hospod a penzionů, ze staré i nové rozhledny na Velkém Blaníku, pohlednice z Louňovic, Kondrace, Načeradce a dalších obcí, hlásící se k blanické legendě. Uvidíte sami, koncem září u příležitosti svatováclavských slavností vystaví svou sbírku v Louňovicích. V pokladně muzea ztropily holky obvyklý virvál. Jako by měla každá šest rukou a dvoje hlasivky, brožury, letáky a upomínkové předměty jen lítaly z regálů. Že mám ruce jenom dvě, nedokážu v takové situaci víc než minimalizovat škody a nechat vyděšeným prodavačkám nějakou tržbu. Paní v kase musela účet za hromadu drobností, které jsme jí nanosili k rukám, počítat na třikrát. Ale dopočetla se a já si konečně odnášel také brožuru Blaník ve 20. století od Radko Bílka.

Dávno mi chyběla, potřeboval jsem se totiž dozvědět, jak se blanická pověst vypořádala s rokem 1968. Určitě si pamatujete, že rytíři v hoře jsou připraveni bránit zem proti útoku cizáckých vetřelců ze západu, zkrátka proti Němcům. Nejstarší zachovaná verze blanické legendy, pocházející snad z konce 15. století, přesně určuje, kam mají rytíři nepřátele zahnat zpátky - do země saské a ke Kolínu nad Rýnem.

O tom, že bychom se mohli dočkat nájezdu z východu, stará pověst neměla tušení.

Český člověk si s tímto detailem v roce 1968 poradil docela snadno: předal velení nad obranou Janu Husovi. Snad proto, že svatý Václav v noci na 21. srpna odmítl vyjet, snad kvůli dobové oblibě umíněného bojovníka za pravdu, dost možná jenom kvůli pádnému rýmu, vynalezenému neznámým veršotepcem. Radko Bílek cituje anonymní báseň, zapsanou po srpnu 1968 do podpisové knihy na Velkém Blaníku, kterou na začátku osmdesátých let zabavila a ztratila StB: „Kéž by noha Jana Husa/ do prdele kopla Rusa,/ aby zas ta země malá/ mlékem, strdím oplývala.“

Z Podblanicka ji posílám do nejmenované kavkazské země, poněvadž jsem kolegům slíbil, že o Gruzii dneska ani slovo.