Tomáš Zahradníček: Nejhorší z nás

[MF Dnes, 17.9.2008, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Historik Bořivoj Čelovský věnoval na stará kolena vzpomínkovou knížku kamarádům a kamarádkám z gymnázií v Ostravě a v Praze, kteří zahynuli na konci války.

Nazval ji „Nejlepší z nás“ a popsal v ní zemřelé spolužáky jako mladé lidi, v každém ohledu vynikající v kolektivu vrstevníků. Právě takoví na sebe brali v nebezpečných dobách riskantní úkoly, skrývali uprchlíky, zásobovali partyzány, právě oni na konci války umírali.

Vzpomněl jsem si na název Čelovského knížky letos na jaře, po náhodném setkání s jedním známým vyžírkou. Zářil spokojeností nad tím, jak báječně se mu vede. Pochopil, že živit se prací je dřina, a vstoupil do velké politické strany. Už nevstává ráno do práce, chodí po úřadech a do schůzí a vychytralá očka mu jenom září: je z něho mladý profesionální politik. Promítal jsem si v duchu portréty známých, které jsem viděl od poloviny devadesátých let postávat na prahu politiky. Nakonec jsem spatřil i titulek, pod nímž se mi společně zapsali do paměti: Nejhorší z nás.

Žádný z těch výjimečných, nadaných, imponujících, schopných nezištné aktivity, které člověk potkal a potkává. Galerie mladých čekatelů na volitelná místa do parlamentu a na ministerská křesla, které znám jako generační vrstevníky osobně, je sbírkou lidí v zásadě opačných dispozic. Nápadně je spojuje vyhraněný smysl pro vlastní pohodlí.

Lidé do haléře počítající poměr mezi náklady a výnosy pokaždé, když se objeví nutnost vstát z postele. Nápadně často lenoši, cynici, případně kombinace obojího. Říkáte, že je politika bahno? Hurá do něj, budeme se rochnit.

Přirozeně, že se strany o svůj dorost starají. Mladíci s partajními legitimacemi zalidňují vládní úřady, poslanecké kanceláře, hejtmanáty, radnice. V rozpočtové sféře se příslušností k celkem libovolné parlamentní straně urychlují kariéry.

Mladý straník bude mezi prvními povýšen a poslední, který přijde o místo, na tohle mají šéfové vycvičený nos. Pětistranický sociální výtah funguje jako žádný jiný. Není v něm nacpáno. Naopak, všude strádají nedostatkem mladých, přestože mají co nabídnout.

S výjimkou očividných psychopatů v politice bez obtíží zakotvili všichni, které jsem viděl zaklepat na dveře. A lidé obdaření alespoň náznakem nějakých schopností v ní uspívají rychlostí, která bere dech, rychlostí nesrovnatelnou s profesními drahami vrstevníků v jiných oborech. Že mají i největší politické strany mizivou členskou základnu a málo početný dorost, o tom se mluví už dávno jako o časované bombě české politiky. Zatím v ní na viditelných místech dominují lidé spojení s převratem roku 1989, ale generační výměna už pomalu začíná. Nejsem sociologický ústav, možná jsem se s nastupujícími talenty prostě minul, ale z toho, co znám, běhá mrázek po zádech. Přitáhnout schopné mladé, říká Jiří Paroubek a ostatní předsedové také. Ale jak? Táhnou zejména příklady. A příklad Stanislava Grosse, Karla Březiny, Pavla Němce či ten nejnovější ve svých důsledcích jen ujišťují veřejnost, beztak plnou předsudků, že slušný mladý člověk nemá v politice co pohledávat.

Je to omyl, nebezpečný, ale hluboce zažitý, v porevolučních časech posilovaný heslem Občanského fóra, že strany jsou pro straníky, čti pro blbce. Tehdy se mi moc líbilo.

Ptáte se teď pohoršeně, jak se mohl James Bond z Mělníka ocitnout v sedmadvaceti letech mezi poslanci? Protože jste se, chytráci, neucházeli o místo na kandidátce ODS. Já ovšem také ne, ale aspoň se hloupě nedivím.