Tomáš Zahradníček: Půvaby premiérské medaile

[MF Dnes, 24.9.2008, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Ještě letos v únoru dal premiér Topolánek Josefu Mašínovi jenom čestnou plaketu. Teď už se na podobné situace lépe vybavil, pro vlastní potřebu si zřídil nový metál „Karel Kramář - Medaile předsedy vlády ČR“. Předal ji nejprve deseti cizincům, kteří v roce 1968 ve východním bloku protestovali proti srpnové okupaci, poté trojici krajanských činovníků v Chorvatsku a naposledy veteránům z Afghánistánu. Snad jsem něco nepřehlédl. Nápad má řadu půvabů, chtěných, nevyřčených, ale i těch nechtěných.

Chtěná je praktická stránka celé věci, a tady Mirek Topolánek zavedl užitečnou novinku, kterou by měli jeho následovníci udržet. Předseda vlády se každou chvíli dostává do situace, kdy by se tuze hodilo, aby mohl narychlo něco přidat ke stisku ruky a společné fotografii.

Medaile je odedávna praktický nástroj, na klopu se píchne rychle a oceněný ji může odkázat vnoučatům. Těžko očekávat, že bychom se ještě dočkali časů, kdy premiéři dávali najevo své sympatie třeba vřelým a vlastnoručně napsaným osobním dopisem. A další vyjadřovací prostředky, diplom nebo odznak, nemají takovou sílu. Medaile je medaile, pěkně to vidíme na fotografiích vyznamenaných, jak se jim hruď nadýmá.

Nevyřčený půvab premiérského metálu spočívá v nahlodání prezidentské výsady udělovat medaile jménem státu. Nahlodávat prezidentské výsady je činnost velice záslužná, jelikož z přemíry ceremoniálů a historických výsad patřících víc králům než ústavním prezidentům se na Hradě cvokatí. Po devadesáti letech zkušeností s prezidenty na Hradě bych to pokládal za nesporný fakt a zabýval se tím, jak to změnit. Nejlepší by samozřejmě bylo ucpat hradním trumpetistům trumpety, předat paláce Národní knihovně a jiným užitečným institucím. Najít pro prezidenty přiměřenější chaloupku nebo jim postavit útulný blob někde za městem u metra. Jenže do toho se nikomu nechce říznout. A tak díky aspoň za každou šikanu prezidentů, krácení rozpočtu, omezování výsad jejich dublováním, což by všechno mělo směřovat k tomu, aby se postupem času prezidentský úřad aspoň trochu zcivilnil a prezidenti zklidnili.

Nechtěný půvab dává medaili její patron, Karel Kramář. Premiér Topolánek si ho oblíbil, patrně pro Kramářovo statečné chování jako odsouzence na smrt za první světové války. Jenže Kramář, postava v mnoha ohledech skutečně imponující a sympatická, se jako patron současné vládní politiky pramálo hodí v jejím snad nejdůležitějším bodě -ve vztahu k Rusku.

Pohřben leží v kryptě pravoslavného chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice na pražských Olšanech a jeho duch dlí v blízkosti Václava Klause. Ano, právě Kramářova ducha pokládám za tajemného prezidentova našeptávače ve věcech ruských, po němž marně pátrali reportéři. Z vlastní vily se musel odstěhovat, poněvadž nesnesl soužití s Topolánkem, nechápajícím, že Rusko je navždy „jednotné a nedělitelné“ a že celá Gruzie, Ukrajina i Pobaltí jsou přirozenou součástí ruské říše. Jen ona nás může zachránit před dekadentním Západem, obrodit celé Slovanstvo i celý svět a vyvrátit bludy o globálním oteplování. K takovému poslání potřebuje stabilitu, sílu, chápavé přátele, kontrolu nad Gruzií a vojenské loďstvo ve Venezuele. Kramářova ducha podezřívám také z toho, že je autorem nové přezdívky prezidenta republiky „profesor Klimatěnko“, což měla být původně poklona a pocta státníka státníkovi, ale v internetových debatách se to pak nějak zvrhlo.

Volba patrona premiérovy medaile je zkrátka její největší slabinou.