Tomáš Zahradníček: Poslední soud generála Jaruzelského

[MF Dnes, 1.10.2008, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Svou obhajobu nemohl Wojciech Jaruzelski ani začít, soudní jednání se odročilo pro nemoc advokátky jednoho z obviněných. Jinak se minulý čtvrtek sešla u varšavského soudu polská armádní elita z prosince 1981. Na lavici obviněných zasedla řádka osmdesátiletých generálů v uniformách. Mezi nimi jejich velký šéf Wojciech Jaruzelski v civilním obleku symbolizujícím skutečnost, že do politické výslužby odcházel v prosinci 1990 jako prezident.

Soudní síň obléhali novináři. Čekalo se, že Jaruzelski začne číst dvěstěstránkovou polemiku s obviněním Ústavu národní paměti, které dalo podnět k soudnímu jednání. Viní jej z „komunistického zločinu“ spočívajícího v tom, že se stal vůdcem „organizované a ozbrojené zločinecké skupiny, jejímž cílem bylo páchat zločiny“: tato skupina připravovala a v prosinci 1981 protiprávně zavedla stanné právo.

Co řekne, až u soudu slovo dostane, to si lze zhruba představit, vždyť už se hájí dlouhá léta. Nebyl šéfem zločinecké skupiny, ale člověkem s největší odpovědností v zemi jako šéf vládnoucí komunistické strany, předseda vlády a ministr obrany v jedné osobě. A stanné právo zavedl v obavě z toho, že nečinnost by vedla k obsazení Polska sovětskou armádou a jejími spojenci. V tomto bodě se debata dostane tam, kde už mnohokrát skončila. K otázce, zda intervence opravdu hrozila.

A tu nemůže soud vyřešit. Bratrské armády se na ni pochopitelně připravovaly, to může potvrdit každý, kdo byl v roce 1981 v Československu na vojně. Ale Kremlu se do ní vůbec nechtělo, což je dobře vidět z odtajněných fragmentů debat v sovětském politbyru. Nikdo neví, co stojí v zápisech, které odtajněny nebyly. Nechuť k zásahu a připravenost na něj, psychologický nátlak a zpravodajské hry, zmatky, váhání a taktizování na všech stranách. Co by se dělo v lednu 1982, kdyby polská armáda zůstala v prosinci v kasárnách? To nelze s jistotou říci, a tudíž ani rozhodnout, zda se Jaruzelski intervence obával právem, jak polské veřejnosti naznačil už v prosinci 1981 a tvrdí to dodnes. Ani jej nelze usvědčit ze lži a dokázat, že vědomě vykonal špinavou práci za soudruhy v Moskvě, přestože věděl, že by se jí sami nezhostili.

Wojciech Jaruzelski představuje obtížné sousto. Od komunistického papaláše by se slušelo, aby byl hloupý, ulhaný, hamižný a zbabělý, převaha nového režimu nad starým by se pak pěkně ukázala nejen v rovině obecné, ale i lidské. Ale tady vidíme starce, který celý dospělý život prožil jako vysoký funkcionář komunistického režimu, a přece v lidských měřítkách budí respekt a sympatie. Tento typ se u nás nevyskytuje, nebo ještě nebyl odhalen. Už osmnáct let žije pod drobnohledem novinářů a historiků, píše, diskutuje, vystupuje v televizi, chodí se hájit k soudům, komentuje politiku, na jeho hlavu se snášejí vášnivé obžaloby i obhajoby. Na značnou část polské veřejnosti svým jednáním udělal dojem tím, že se ničemu nevyhýbá, zejména ne nepříjemným otázkám a povinnosti vysvětlovat. V dnešním Polsku proto existuje mnoho lidí, kteří odsuzují komunismus, ale Jaruzelského si osobně váží. V zemi, kde se ke komunistické minulosti nehlásí žádná statisticky zaznamenatelná politická síla, pravidelně odpovídá polovina lidí ve výzkumech veřejného mínění, že Jaruzelski v prosinci 1981 neměl lepší východisko než zavedení stanného práva.

Ale je tu i druhá půlka, reprezentovaná dokumentaristy z Ústavu národní paměti, přesvědčená o tom, že vyrovnání s komunistickou minulostí nemůže začít, dokud generál Jaruzelski nebude odsouzen. Vzhledem k věku obžalovaného je všem jasné, že v této při právě začal poslední soud pozemský.