Tomáš Zahradníček: Kundera aneb příliš rychlá historie

[MF Dnes, 22.10.2008, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Nevděčné role obhájce se v Respektu ujal Petr Třešňák v článku „Lekce Kundera: Bouřlivá debata zavírá dveře k minulosti“. Veškerou kritiku vyložil jako snahu „zachránit čest české kulturní modly“. Článek byl v pořádku, to Kundera chyboval, neodpověděl na otázky. Kupodivu „velká část komentátorů napřela veškerou energii k tomu naše informace (často až úsměvně kostrbatými spekulacemi) rozbít namísto toho klást Milanu Kunderovi otázky a žádat vysvětlení“.

Pochybnosti o výpovědní hodnotě zveřejněného dokumentu prý směřují k závěru, že „naše nedávná historie se nedá zkoumat“, a nahrávají plánům na likvidaci Ústavu pro studium totalitních režimů. Od něj Respekt očekává, že zaplní „prázdno v knihovnách“ zaviněné jeho kritiky. Husitský výklad sporu lze snad přičíst faktu, že na adresu časopisu zaznělo v minulých dnech tolik posměšků a jedovatostí, že by porazily vola. Škodolibá čtoucí veřejnost si užila pohledu na arbitra vkusu, za nějž je Respekt právem pokládán, v negližé. Výklad Petra Třešňáka mě především upozorňuje, že není snadné najít slova, která proniknou vozovou hradbou. Zkusme to.

Spor se vede hlavně o to, co znamená něco prokázat. Respekt soudí, že objasnil historii jednoho zatčení a dokázal vinu Milanu Kunderovi. Já myslím, že ne. Dokud lze připustit jiný výklad známých informací, musí každý věrohodný rozbor končit otazníkem.

Společná představa o tom, co je nesporný fakt a nezvratný důkaz, je jedním z pojiv, který drží společnost pohromadě. Každý člověk s ní v nejrůznějších situacích denně zachází. Kritiku vybudila především skutečnost, že Respekt v komentáři ke zveřejněnému dokumentu porušil obecnou představu o rozdílu mezi možným, pravděpodobným a prokázaným.

Spor se dále vede o to, co znamená téma probádat a objasnit. Výhrady, které se objevily, znějí za vozovou hradbou mentorsky. To je těžká věc. Dějepisectví má za sebou pár set let diskusí o metodách, jak ze starých papírů a dalších stop vytvářet pravděpodobné obrazy minulosti, psát dějiny. Pomalost, s níž při dodržení všech řemeslných zvyklostí dospívá ke svým závěrům, budí v Respektu netrpělivost a pochybnosti. Ale revoluční potřeba přinášet rychlé výsledky, nejlépe jednoznačné obrazy snadno použitelné pro politické školení mužstva, nikdy nebyla dobrým rádcem při psaní dějin.

O minulosti však může psát, kdo chce, a řídit se přitom, čím chce.

Mít vlastní pohled na dějiny, třeba opačný, než je ten, který se právě vyučuje ve školách, ať už vcelku nebo v detailu, patří k důležitým svobodám. Stejně jako právo svá stanoviska propagovat, i kdyby s nimi nesouhlasil jediný historik. Respekt toho vrchovatou měrou využívá a píše o minulosti, co pokládá za vhodné. Ale musí počítat s tím, že také jeho postupy a závěry se mohou setkat s kritickým přezkoumáním. Zvlášť když přichází s revoluční představou o tom, jak pracovat s prameny a co je publikovatelný výsledek výzkumu.

Každý historik má notesy popsané stopami, které zahlédl. Bezpečně si všimne hlavně těch, které souvisí s lidmi známými. Málokdy se podaří náhodný výskyt proslulého jména dál objasnit, a tak většina takových jednotlivostí zůstává v poznámkách. S nadějí, že se časem mohou potkat s dalšími informacemi. Kartotéky a diáře v pozůstalostech nejlepších českých historiků jsou plné výpisků k tématům, které nikdy nezpracovali, protože měli pocit, že o problému ještě nevědí všechno. Nemyslím si, že by bezodkladné zveřejňování všech výskytů známých jmen v pramenech přineslo nějaký pokrok v poznávání minulosti.