Tomáš Zahradníček: Novinky z kunderovské fronty

[MF Dnes, 5.11.2008, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Respekt neotiskne omluvu; vydavatel soudí, že týdeník neporušil žádný zákon.

Milan Kundera se soudit nebude, raději bude psát. Po návratu od Kunderů to řekl spisovatel Petr Prouza v časopise Týden.

Ze stránek časopisu Respekt jméno Milana Kundery zmizelo.

V cizině se píše dál. Vedle referátů o průběhu diskuse v českém tisku vyšlo na serveru BibliObs.com prohlášení jedenácti spisovatelů, kritizující „neuvěřitelnou lehkomyslnost“ médií při psaní o aféře (podepsáni Coetzee, Fuentes, García Márquez, Pamuk, Roth, Rushdie a další). Názor dvojice francouzských historiků vystihuje titulek „Nový kafkovský proces v Praze“ (Pierre Nora a Krzysztof Pomian, Le Monde, 25. října).

Doma nic nového o březnu 1950, zato se píše o říjnu 2008. Co se otištěním článku Udání Milana Kundery v Respektu a následnou debatou vlastně stalo?

Petr Třešňák, spoluautor výchozího textu, popsal půl tiskové strany ve včerejších Hospodářských novinách. V archivech nic nového neobjevil, působí dojmem zaseknutého gramofonu. Nezná diskusi o článku v Respektu, jenom tu o Milanu Kunderovi, již ovšem kromě Petra Třešňáka skoro nikdo nevede. Z polemických ohlasů si odkudsi vybral dva momenty ladící s husitskou verzí případu, podle nějž se ocitl ve válce s komunistickými idoly. Není jasné, s kým Petr Třešňák vlastně polemizuje, zato je jisté, že nad ním zvítězil.

Také se neobyčejně zasloužil o historické vědomí české společnosti.

„Udavačská aféra Milana Kundery se ukázala dostatečně silnou emocionální náloží na to, aby její odpálení pohnulo masou vytěsněných otázek a utkvělých představ o české minulosti,“ chválí se Petr Třešňák, dosud ohluchlý a oslepený z té šlupy.

Podobně, nevěcně a politicky, vykládá diskusi také Bohumil Doležal. V komentáři „Na naše celebrity nám nesahejte!“ (LN 29. října) tvrdí, že kritika článků v Respektu má svůj motiv v ochraně celebrit před jejich minulostí. Pojem „celebrity“ navozuje představu paňáci, který se bůhvíproč proslavil, nejspíš tím, že v minulém režimu dobře prosperoval. Pan Doležal se odvolává na můj článek, kde jsem napsal: „Nemyslím si, že by bezodkladné zveřejňování všech výskytů známých jmen v pramenech přineslo nějaký pokrok v poznávání minulosti.“ K tomu on dodává: „Bezodkladné zveřejňování výskytu neznámých jmen (čičmundů, nikoli celebrit) je, zdá se, přípustné.“ To prosím není.

Nechme čičmundy a celebrity.

Napsal jsem, že badatel si v archivu obyčejně všimne „známého jména“, a u toho můžeme myslím zůstat. Známé jméno nosí po pětačtyřiceti letech veřejného působení i Bohumil Doležal. Velice bych mu nepřál, aby se dočkal toho, že někdo najde v archivu jeho jméno v odiózních souvislostech a dokument hned zveřejní s pocitem, že odpálil nálož osvětlující Doležalův život, názory a dílo. Nevím a nehodlám zjišťovat, kolik se ve stovkách kilometrů dosud nepřečtených archiválií z posledního půlstoletí dochovalo dokladů s výskytem jeho jména, doprovozeného údaji pravdivými, zkreslenými a nepravdivými, přičemž případné posuny proti tomu, co se skutečně stalo, mohly být založeny na blbosti, omylu, zlé vůli nebo třeba na ochotě pomoci.

Není žádný „jeden papír“, který vládne všem. Údaje, které nelze ověřit, jsou nejisté, to musí platit pro Bohumila Doležala jako pro Milana Kunderu. Žádné nadpráví pro bývalé komunisty a „celebrity“, ale civilizační minimum při zacházení s dokumenty všeho druhu, to je, oč tu běží a co je důležité pro dnešek a pro budoucnost, až vymřou pamětníci našich časů a zůstanou jenom archivy a profesní zvyklosti při jejich využívání.