Tomáš Zahradníček: Muž, který stáhl prapor komunismu

[MF Dnes, 12.11.2008, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Tolik toužil být prvním tajemníkem, ale stal se tajemníkem posledním, vtipkovalo se v Polsku na začátku devadesátých let o Mieczysławu F. Rakowském. Šéfredaktor stranického týdeníku Polityka se dostal do čela komunistické strany v létě 1989. O půl roku později, v lednu 1990, z politiky po padesáti letech odešel. Učinil to elegantně. Zavelel polským komunistům „stáhnout prapor“, zařídil přejmenování i částečnou přeměnu strany na sociální demokracii a předal žezlo svému nejschopnějšímu žáku, Aleksanderu Kwasniewskému. V sobotu 8. listopadu 2008 Rakowski zemřel ve Varšavě ve věku 81 let.

Do služeb nového režimu vstupoval na konci války jako mladý pomocný dělník. V roce 1958 se – vybaven stranickým doktorátem a zkušeností pracovníka ústředního výboru strany – stal novinářem v týdeníku Polityka, vyplňujícím místo po zakázaném neposlušném tisku. Rakowski ho vedl následujících čtyřiadvacet let a časopis se brzy stal jedním z nejsledovanějších titulů v celém východním bloku. Na Západě si vysloužil pověst reformátorského titulu píšícího na samé hranici možného a stejně ho hodnotili i v Moskvě, což způsobilo, že po stranickém žebříčku Rakowski stoupal pomaleji, než by rád.

Polityka vynikala reportérským oddělením pěstujícím investigativní žurnalistiku východního typu. Při ní musel novinář získat údaje či popsat nějaký problém – a šéf zařídit zveřejnění. Právě v tom se Rakowski vypracoval v mistra schopného se každý týden dohadovat s cenzurou a ideology a v těchto jednáních nejen ustupovat, ale také se hádat, přesvědčovat, hledat spojence, občas hrozit demisí či vyslechnout odvolání, po pár dnech zrušené. Během let se pod ním a za ním shromáždila silná redakce a on se díky ní stal svého druhu politickou institucí.

Do Polityky kromě nezbytných úvodníků mnoho nepsal. Funkcionařil a přitom tajně pracoval na svém životním díle – vedl si podrobný politický deník. Od roku 1958 do něho ukládal všechno to, o čem se nemohlo psát a často ani mluvit. Zaznamenával zprávy ze špice mocenské hierarchie, jaké se sdělovaly jen beze svědků v parku, portréty situací a lidí, komentáře k poměrům; popisoval tvorbu domácí i zahraniční politiky a také své cesty po světě, kde byl přijímán jako komunista s lidskou tváří. Deníky z let 1958–1990 vyšly na přelomu tisíciletí v deseti svazcích.

Na konci 70. let sepsal pro stranické vedení podrobné memorandum o poměrech v zemi, v němž varoval před krizí a naléhavě navrhoval politické a ekonomické reformy. Do deníku si však poznamenal, že už v žádnou reformu nevěří a komunistický režim považuje za odsouzený k zániku. V praktické politice si tento poznatek mohl ověřovat od roku 1981, kdy vstoupil do vlády.

Opravdu, žádná výměna soudruhů za lepší nic neřešila. Sám Rakowski ztrácel šarm vždy dobře oblečeného, učesaného a informovaného diskutéra a ve vypjatých chvílích se na veřejnosti několikrát projevil jako samolibý a povýšený papaláš.

Po vyhlášení stanného práva ho Wojciech Jaruzelski na čas upozadil do parlamentu – a pak ho pověřil závěrečným úklidem. Rakowski byl posledním komunistickým premiérem i posledním šéfem komunistické strany. Chvílemi si myslel, z deníku je to patrné, že on v těch funkcích něco dokáže, ovlivní vývoj událostí, ale nakonec pochopil situaci. V Polsku se na něho vzpomíná vesměs v dobrém, hlavně pod vlivem vydaného deníku, fascinující kroniky rozkladu a zániku komunistického režimu v Polsku i v celém východním bloku. Čte se jako detektivka, i když člověk zná konec dopředu.