Tomáš Zahradníček: Aby teta Máňa natáhla bačkory

[MF Dnes, 26.11.2008, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Základní instinkt velel dobu zapisovat. V Polsku psal v sedmdesátých letech intimní kroniku událostí každý, kdo uměl psát. Co lepšího se dalo v roce 1975 podnikat?

Události zaznamenával gramotný člen politbyra Józef Tejchma (v deníku vyjadřoval bezmoc člena nejvyššího vedení) i šéfredaktor stranického týdeníku Mieczysław F. Rakowski. Zapisovali opozičníci Kazimierz Brandys a Stefan Kisielewski, v denících docela spokojeni s životem i s dobou. Oceňovali svůj úděl cenzurovaného a zakazovaného spisovatele, těšili se z pozornosti věnované každému jejich slovu. Dobrý fejeton do časopisu nepustí cenzura, po protestním dopise následuje domovní prohlídka. Život je krátký a člověk musí hospodařit s tím, co nafasoval.

Ovšem žádné přehrávání, tedy sedět na svém místě v kavárně a dávat najevo, jak člověka život těší.

Ve Varšavě vládl v sedmdesátých letech sportovní duch a docela přesné vědomí toho, co se hraje, podle jakých pravidel se hraje a co má dělat literát. Jako vždycky: má si vydělávat na živobytí, vést řeči po kavárnách, psát dopisy a deník. Když už vidíš, že se z dluhů nevyhrabeš, kup si pěknou kravatu.

Pilně kronikařil literární kritik Andrzej Kijowski. V deníku se neustále hádal s pánembohem, s přáteli, se ženou, se synem a hlavně se sebou samým. Výjevy z činnosti varšavské opozice se jen vzácně vkrádají do stovek stran zaplněných trudnomyslnou psychoanalýzou, literárními náměty, poznámkami z četby. Politika ho ruší, kolegové rozčilují, ale co dělat. V červenci 1976, zaznamenává, stojí s Adamem Michnikem v bytě právě zemřelého spisovatele Antoniho Słonimského s úkolem projít papíry dřív než policie. Pořád věci, které se udělat musí. Společenské povinnosti, konference, jubilea, pohřby, premiéry, nikde nesmí opoziční literát chybět, aby si snad nemysleli, že má dost a schovává se.

Ale proč o něm píšu. Kijowského deník, záznam z 5. 11. 1977.

„Co z toho všeho bude? Výsledky předvídat nelze. Může se tedy stát to, co chceme my. Co chceme?

Aby teta Máňa natáhla bačkory, tedy: 1) pád režimu, 2) rozpad SSSR, 3) aby Polsko získalo svobodu rozhodovat o svém osudu. Jaké náznaky nám dovolují očekávat takový obrat událostí? Ad 1) Systém nefunguje. Ad 2) SSSR neopouští svou roli supervelmoci. To, že systém nefunguje, ví každé nemluvně už v kolíbce. Pragmatický a zdánlivě technokratický režim Brežněva, Gierka, Honeckera, Husáka etc. utrpěl porážku v poslední obranné linii: už nebyla řeč ani o ideologii, ani o systémových reformách, sázelo se na spolupráci se Západem a na domácí experty. Nic z toho, rozbilo se to o stranický aparát a jeho frakce, kliky ... a peníze.“

Jsme v roce 1977, v éře traktátů o myšlenkách socialismu, deformacích, reformách, pražském jaru, stalinismu a Andrzej Kijowski si vystačí s pár slovy. Politický problém se jmenuje teta Máňa. Očividně žije nad poměry, takže můžeme doufat, dokonce můžeme očekávat, že se zruinuje a padne do záhonu. Tečka.

Taková lapidárnost předpokládá přesnou představu. Opoziční spisovatelé ve Varšavě v polovině sedmdesátých let už vlastně neměli o čem diskutovat, když přišla řeč na politickou situaci a výhledy do budoucna. Projevilo se to v roce 1978 při desátém výročí pražského jara. Jubilejních článků se v prostředí polské opozice objevilo málo, vesměs krátkých, hovořících jasně.

Přejme Čechům a Slovákům, že si před deseti lety užili pár měsíců švandy. Nedivme se, že na ně rádi vzpomínají.

Ale zlepšování režimu pro nás už není tématem k hovoru.