Tomáš Zahradníček: Loučení s profesorem Mezníkem

[MF Dnes, 17.12.2008, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Před třemi lety vydal historik Jaroslav Mezník paměti nazvané Můj život za vlády komunistů. Obracel jsem knížku v ruce s rozpaky. V plátěném přebalu s knihařsky vyraženým titulem mi připadala nepatřičná. Tak nemají vypadat memoáry výjimečného intelektuála! Jako by autor usiloval o to, aby žádného knihkupce ani nenapadlo dát ji do výkladní skříně.

Když teď po zprávě o Mezníkově úmrtí pročítám jeho texty, dochází mi, jak dobře se hodila k jejich autorovi, o němž se každému, kdo o něm psal, vkrádala slova skromný a neokázalý. Tento člověk usilující o osobní neviditelnost vykonal nápadně dlouhou řadu věcí, které dobře vidět jsou. Připomeňme hned bohumínské usnesení, zavazující vedení ČSSD nespolupracovat s extremisty. Navrhl je v roce 1993 právě Jaroslav Mezník a jeho nápad proměněný ve skutek působí dál.

Narodil se v roce 1928 jako syn vysokého státního úředníka. V roce 1948 ho v Brně přijali ke studiu historie a filozofie. Druhý obor brzy vyměnil za právě zakládané archivnictví. Po škole odsloužil dva roky u černých baronů v dolech na Ostravsku. Do civilu se vrátil v roce 1956, kdy Historický ústav zakládal brněnskou pobočku. Získal v něm místo badatele starších dějin.

V roce 1968 se zúčastnil jednoho z porozuhodných dobrodružství pražského jara, ovládnutí brněnské organizace Československé strany socialistické, z níž si tamní intelektuálové udělali základnu.

Ústupové boje ukončilo až zatýkání, Mezník byl odsouzen na tři a půl roku. Po propuštění si našel místo skladníka a pokračoval v odborné práci. Neodmítl podpis Charty 77, což později vysvětloval slovy: „Člověk se ocitne v určité úloze, a tu by měl plnit.“ Memorandum Sto let českého socialismu, zveřejněné v roce 1978 k výročí české sociální demokracie, patří k chloubám politického myšlení opozice sedmdesátých let. Připomínalo, že socialistické hnutí, k němuž se tehdejší režim hlásil, mělo na čelném místě svých požadavků politické svobody a svobodu slova. Podepsal ho výkvět intelektuální opozice hlásící se k nekomunistické levici. Vymyslel ho a napsal Jaroslav Mezník.

A ještě jedna momentka. V květnu 1990 se před volbami postavil proti přátelům z Charty 77, útočícím jménem Občanského fóra na samostatně kandidující politické strany i na ČSSD, jejímž členem se stal. Vycházel z přesvědčení, že strany nejsou nepříjemným průvodním znakem demokracie, ale jejím organizačním základem, a že se neobejdou bez péče a osobního nasazení demokratů. Jako profesor historie Masarykovy univerzity se o tom snažil v následujících letech přesvědčovat své studenty.

Jeho odborné dílo zastupují dvě obsáhlé knihy, Praha před husitskou revolucí (1990) a Lucemburská Morava: 1310-1423 (1999).

Jaroslav Mezník zemřel 28. listopadu v Brně. Se svými polskými vrstevníky Karolem Modzelewským a Bronislawem Geremkem tvoří trojici středoevropských historiků středověku, kteří v posledním půlstoletí dělali častěji politiku než vědu a politika z toho měla nemalý prospěch. Plně docenit jeho působení bude možné, až vyjdou tiskem jeho politické projevy a korespondence. Sám se o to nepostaral.