Tomáš Zahradníček: Velcí učitelé Jiřího Paroubka

[MF Dnes, 10.12.2008, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Překypuje spokojeností nad výsledky voleb věnoval bloger Jiří Paroubek několik slov novinářům. V článku Méně štvaní, více rozumu! nabádá, aby se přiblížili lidu, který o něm smýšlí lépe. Text mě zaujal pasáží v závěru, v níž se Jiří Paroubek přihlásil ke svým politickým učitelům Jiřímu Horákovi a Přemyslu Janýrovi, kteří po listopadu 1989 vedli sociální demokracii: „V politice nebylo lidí, kteří by na mě měli větší vliv nežli právě tito dva muži. Vzdělaní, tolerantní, se světovým rozhledem, politickými zkušenostmi z americké a rakouské politické kultury. Oba byli lidmi nejen s encyklopedickými znalostmi, ale byli také velkými praktiky. Ani jeden z nich se nedožil mého příchodu do vysoké politiky. Myslím však, že by s výsledky mé práce byli vcelku spokojeni.“ Taková slova vzbuzují zájem podívat se podrobněji na politické dílo těchto mužů.

Oba se brzy po listopadu vrátili z exilu. Přinášeli s sebou hmotnou podporu, Jiří Horák ze Spojených států, Přemysl Janýr z Rakouska.

Představovala věno, s nímž vstoupili mezi funkcionáře ČSSD. Janýr se stal šéfredaktorem Práva lidu, Horák v březnu 1990 předsedou strany. Za ústředního tajemníka si vybral Jiřího Paroubka.

S tímto vedením šla strana do voleb a nedostala se do parlamentu.

První padl Paroubek. Janýra odvolal na jaře 1991 ostravský sjezd z funkce šéfredaktora Práva lidu pro neschopnost. Horák zmizel z české politiky o dva roky později. Na hradeckém sjezdu v únoru 1993 se už neodvážil kandidovat, riziko porážky bylo velké, a nechal se zvolit čestným předsedou. O pár týdnů později vykázal Miloš Zeman čestného předsedu z porady stranického vedení. Horák se urazil a vrátil se do Ameriky.

Na dlouhá léta pak zůstali všichni tři, Horák, Janýr i Paroubek, ve stranické opozici. Horák s Paroubkem občas společně napsali článek proti Zemanovi, s Janýrem vydával Paroubek časopis Trend. V druhé polovině devadesátých let vyhlížela bilance této protizemanovské opozice smutně. „Kam vstoupí Jiří Paroubek, tam se nic nepodaří,“ napsal v roce 1998 kronikář sociální demokracie Alexandr Mitrofanov v knize Za fasádou Lidového domu. Ale události časem dostaly nepředvídatelný spád a Jiří Paroubek se hvězdné hodiny dočkal.

Své patrony označuje za „antikomunisty“, kteří by ho však za krajské koalice s KSČM pochválili.

Myslím si totéž. Horákův i Janýrův antikomunismus spočíval v tom, že lidi s návyky funkcionářů minulého režimu osobně neměli rádi a rádi hovořili o své odbojové minulosti. V letech 1990-1991 zařídili přestupy do ČSSD poslanců zvolených za OF, jako byl Valtr Komárek, Zdeněk Jičínský, Pavel Dostál nebo Miloš Zeman, k jejichž životopisům členství v KSČ patřilo. Boj proti vlivu bývalých komunistů ve straně zahájili, až když zjistili, že se vedle těchto nových stranických přátel, převyšujících je především schopnostmi, nemají šanci udržet.

Oba byli, v tom má Jiří Paroubek pravdu, bytostní praktici. Ideje i názory pokládali za politikovo nářadí, jež se volí podle momentální potřeby. Když je díra vykopaná, krumpáč třeba odložit.

Přemysl Janýr vstoupil do dějin polistopadové žurnalistiky rozkladem o článku Lakýrník dnešku, zachovaným v análech břevnovského sjezdu. Jiří Horák budil podiv, když lidem z vlastního popudu vysvětloval, že pracoval pro americkou zpravodajskou službu a přišel si na pěkné peníze. Oba byli tak průhledně praktičtí, že to bylo až nepraktické.

Jiří Paroubek se sympaticky hlásí k lidem z masa a kostí, jimž osobně vděčí za mnohé. Jenom bych tuto soiálnědemokratickou tradici, z níž vzešel, neviděl vůbec tak slavně.