Úvod | Obec Miličín | Obce a lokality | Knihovna | Pohlednice | Příroda |
Tomáš Zahradníček: Na venkově zůstává práce dost[MF Dnes, 31.12.2008, str. 12] - ukázat všechny fejetonyNevyptávali jsme se, sváteční návštěvy začínaly samy zpravodajstvím o příbuzných a známých. Jak na ně krize už dolehla, jak se chystají. Očekávání věcí budoucích je všudypřítomné. Šíří ho svátečně odění strejdové a tety mezi kávou, fernetem a ochutnávkou vanilkových rohlíčků. Co bude se zaměstnáním, si nikdo není jistý. Jediná montovna, kam chodí ženské z širokého okolí, poslala už před Vánocemi zaměstnance na dovolenou. Teď prý odvolali ředitele. Velká Máňa je z toho nesvá. Snaží se hovor obracet v žerty, usrkává víno, ale obavy se do řeči vracejí. Kolegyni jí o svátcích odvezli. Léta živila děti a starala se o muže, který víc vypije, než vydělá. Teď se ze všeho složila. Šus, mešuge, povídá Máňa a točí ukazováčkem u spánku. Mistr zednický vždycky nechává telefon v autě, aby si u nás mohl v klidu vypít kafe. Tentokrát ho vzal s sebou. Vyptáváme se, jak se vyvíjí jednání o přestavbě chaty. (Na jaře nám popisoval nový přírůstek do sbírky nezapomenutelných klientů. Nevěřili byste, jak věrně umějí naši řemeslníci předvést nabubřelé zákazníky, napodobit chůzi, držení těla, štěkání povelů.) Jenže nic, zadavatel se neozývá. Ale žádná panika, u nás ne. Málokdo stojí tak vysoko, aby si pádem dolů mohl vážněji ublížit. Na kariéry tu hledí sportovněji než ve městě. Ztracené existence, vyhazovy z práce a beznadějní zoufalci patří dávno do zdejšího světa, potkáte je v první hospodě, každý má takového za souseda, za švagra nebo za bratrance. Na venkově může člověk přijít nejvýš o zaměstnání nebo o výdělek. O práci nikdy, práce je plný dům, dvůr, zahrada. Když ke změně životního stylu lidi nepřiměla ani konjunktura, málo se ho dotknou změny k horšímu. Chalupy zadlužené nejsou, banky by je nejspíš nechtěly. Nikoho by ani nenapadlo zastavit střechu nad hlavou. Auta se kupují ojetá, prohlédnutá zkušeným sousedem, za pár korun vysázených v hotovosti. Soused z nich udělá spolehlivý pojezd, který slouží ještě léta. Jestli něco venkované, kterých ještě pár zbylo, zvládají, jsou to krize. Recepty jsou dávno známé a rodinné sešlosti se jen zaobírají otázkou, zda už nadešel čas. Vzít prasata radši dvě? Kolik na jaře kuřat? Opravit po letech králíkárnu? Zorat zatravněný záhumenek? Peníze to žádné nepřinese, přesto takové podnikání něco dá: kus jistoty a příjemné starosti s úrodou. Přebytky se rozdělí mezi příbuzné a známé, od nich zase přijde, čeho budou mít na rozdávání. Sousedský trh fungovat nepřestal. Strejda mi ukazuje flobertku, díky níž v jejich chalupě neznali nouzi ani za války. Má jiskru v oku a sahá pro náboje, abych ji na zahradě vyzkoušel. Přesná, tichá, jak když luskneš prsty, říká. Stařičká puška vypadá jako hračka. Nechám se zlákat do pytláckého království v zadní kůlně, kde se napínají pera vzduchovek a od stropu visí vyspravená vrhačka. S ní se chodí pro rybu, když není čas vysedávat u vody. Chalupa je posazená u lesa, zahrada jedním cípem sousedí s panským rybníkem. Zkušenosti i výbava se pod lesem dědí z generace na generaci. Strejda vypadá málem spokojeně. Slova, která nemá rád, jako hypotéka a leasing, dnes hlásí krizi důvěry. On jim nevěřil nikdy, ani jiným projevům velkoměstských davů budujících včera komunismus a zítra zase kapitalismus, měnících každou chvíli slovník, povolání, oblečení i nábytek. Vyslechli jsme zprávy v rádiu a já se podíval ke sporáku. Nezabralo to. Ani strašidelná půlhodina s ekonomickými experty nic nemění na tom, že stavět chlívek mi žena prostě nedovolí. Dvě generace ve městě lidi úplně připraví o základní instinkty. |