Tomáš Zahradníček: Chvála kalamity: den bez motorů

[MF Dnes, 7.1.2009, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Patnáct čísel čerstvého prašanu, další se sype z těžkých mraků. Na chvíli je svatý pokoj a já si přeju, aby takhle sněžilo aspoň měsíc. Postavil jsem se doprostřed křižovatky a poslouchal, co tu dávno nikdo neslyšel. Ticho. V kotlině nehlučel ani jeden motor. Snažil jsem se tu chvíli zapamatovat, abych ji jednou mohl co nejvěrněji popsat vnoučatům.

Pročítám v novinách a časopisech bilance loňského roku a chybí mi v ní to nejhorší, co postihlo nás. Móda čtyřkolek dosáhla takových měřítek, že při slušném počasí je nemožné jít do přírody a žádnou nepotkat. Když jsem před lety viděl první, zhrozil jsem se: tohle bude chtít každý trouba, červenou, protože ty jsou nejrychlejší. Nezklamali. V časopise Chvilka pro tebe ji po poradě s astrologem před Vánocemi doporučovali jako vhodný dárek pro dospělé Lvy. Ať hustě sněžit už nikdy nepřestane!

Přijedou o víkendu. Gentleman, který v sobotu minul tři zákazy vjezdu, křížovou cestou vyjel s terénním autem na vrchol Kalvárie a zaparkoval před barokní kaplí, odkud je krásný výhled do jižních Čech. Pánové prohánějící se kolem kamenolomu po úzkých pěšinách značené turistické trasy, pokaždé překvapeni setkáním s pěšáky.

Motorové běsnění dosáhlo vrcholu. Lidé ve volných chvílích sedají na motorky a čtyřkolky, do motorových člunů, do letadel a vyrážejí za romantikou. Ze všech chráněných krajinných oblastí a přírodních rezervací přicházela během loňského roku stejná zpráva - invaze motorů. Jen vzácně někoho chytili, nejčastěji po havárii. Všichni kladou stejnou, pitomou otázku: kde máme jezdit? Svatá prostoto! Na zahradě. V Nevadě. Nikde.

U nás nejsou žádná neobydlená území, posledních šest set let jenom hustě osídlená kulturní krajina. Řítit se v přilbě po cestách mezi osadami a venkovskými chalupami a připadat si jako kovboj na prérii předpokládá, že dotyčnému chybí několik důležitých koleček v řídící jednotce.

K potlačení mimořádné blbosti bude třeba mimořádných prostředků. Přece se nesmíříme s tím, že celou zemi, která nám všem za normálních podmínek stačí k pěknému životu, ovládne pár tisíc blbů a udělá si z ní beztrestně autodrom.

Když zavoláte policisty na pupkatého, sprostého čtyřkolkáře, projíždějícího se s blondýnou mělčinou lesního koupaliště mezi dětmi, přijedou v nejlepším případě za půl hodiny a seržant dává najevo, že nic nezmohou. Domorodci v jedné rekreační zóně u Prahy už organizují domobranu. Nešťastník bydlící s malými dětmi u cesty k lesu žádá na internetu kamarády, podle všeho docela vážně, aby na něj nezapomněli, že si na první lynč vezme volno. Tohle mě zajímá. Od léta mi vrtá hlavou, zda bych byl v právu, kdybych příště místo uskakování s kočárkem z lesní turistické cesty sáhl po klacku.

Vždyť on si začal, on se právem silnějšího řítil po pěšině, na níž neměl co dělat, přesvědčen o tom, že každou srážku díky nárazníkům a přilbě přežije. Celé léto jsme s dětmi a kočárkem skákali do trní, ale do konce života to dělat nehodlám.

Žádám, aby byla pro čtyřkolky zavedena nová kategorie řidičského oprávnění, zohledňující skutečnost, že to nejsou motocykly a že se používají zejména k provozu mimo silnice, na místech, kde se policie vůbec nevyskytuje. Očipovat stroje, opatřit ohromnými tabulemi s registračním číslem. Zahajovat správní řízení s majitelem v okamžiku, kdy čip nahlásí, že se stroj vydal na projížďku lesem (už napoprvé lze za takové porušení lesního zákona uložit pokutu do 100 tisíc korun). Dvacáté první století! Přece na ně nebudeme s rodičovskou domobranou čekat na rozcestí a roztloukat je po jednom klacky a kameny. Ať hustě sněží, dokud taková pravidla nezačnou platit!