Ondřej Mrázek: Hasičský bál ve staré sokolovně [reportáž ze sousedského reje v Miličíně]

[Mf plus, týdeník pro lidi s názorem, r. VI, č. 6, 9. 2. 2007, s. 40]

„Musíš napsat, že to bylo kulturní a na úrovni a tak. Jestli to bude jenom o chlastu, tak mě zabijou,“ vyhrožuje v žertu Karin. Dobrovolní hasiči se na ten den těšili celý rok. Pořádně se vykoupali, oholili, hodili do gala, promastili žaludky, aby hodně vydrželi, a vyrazili do sokolovny na bál. Tam s nimi až do rána slavilo celé městečko Miličín.

„Ohni zmar, světu dar,“ zahlaholí trojlístek miličínských oslavenců v koutku improvizovaného baru místní sokolovny a neprodleně zpečetí svá slova panáky ferneta. „Hasiči tu nejsou jen od hašení požárů,“ vysvětluje mi jeden z nich smysl jejich bezmála sto třicet let starého kréda. „Jsou tu od toho, aby bylo jasný, že ve městě bydlí lidi, kteří nemyslí jen sami na sebe a jsou ochotni pomáhat druhým. Nejenom v nouzi, ale taky třeba když se chtějí dobře pobavit.“

Nad hlavami dobrovolných hasičů hrdě trůní opelichaný vycpaný sokol, posvátný symbol sokolské budovy a pamětník zlatých časů miličínských městských spolků, které v roce 1935 společnými silami tuto čarovnou sokolovnu postavili.

Na parketu se páry točí v čím dál tím bláznivějším mumraji a mezi nimi si razí cestu žízniví sousedé s několika půllitry v každé ruce. Vyprávějí se historky z hašení požárů, od stolů se střídavě ozývají výbuchy smíchu a furiantské výkřiky.

Společnost se dostává do ráže, kolegové hasiči se navzájem poplácávají po ramenou a výborně se baví. Atmosféra houstne přímo úměrně stále hmatatelnějšímu závoji cigaretového dýmu, halícímu vše do poněkud snové podoby ve stylu „mlha za mnou, mlha přede mnou“. Táborská tancovačková kapela Spino v nezvyklém obsazení kytara, klávesy, bicí a dva saxofony zkušeně střídá Kdyby byl Bavorov, co jsou Vodňany a Šly panenky silnicí s popovými cajdáky a rockovými vypalovačkami konce minulého století, čímž uvádí rozjařenou společnost do transu. Dupání do rytmu už duní i z majestátní dřevěné galerie klenoucí se nad částí parketu.

Náhodný kolemjdoucí, který by u vchodu neskrblil šedesátikorunou za vstupné, by si mohl myslet, že se přesunul v čase o dobrých třicet čtyřicet let nazpátek. A kdyby si dal s místními párek, pivo a pár panáků, nestačil by se divit, jak intenzivní sousedská a lidská sounáležitost se pod skořápkou této každoročně opakované rozdováděné veselice ukrývá.

„Hasičskej ples, to není jen ožíračka a zábava, tak to možná vypadá na první pohled,“ vysvětluje jeden z členů miličínského Sdružení dobrovolných hasičů Martin Karda, zvaný Karin, jinak truhlář a rocker tělem i duší, který dvakrát do roka zpívá ve stejné sokolovně na divokých zábavách s názvem „Rocková sláva“ v místní kapele Skeletor. „Musíš napsat, že to bylo kulturní a na úrovni a tak. Jestli to bude jenom o chlastu, tak mě zabijou,“ vyhrožuje mi v žertu a vypráví, jak se stal minulý týden jedním z osmi hasičských dobrovolníků, kteří o víkendu před plesem chodí podle staré tradice od domu k domu, zvou sousedy na bál a vybírají dobrovolné příspěvky na podporu hasičů. „Rozdělili jsme se na dvojice a každá z nich obešla čtvrt Miličína. Bylo to hodně náročný. V každým domě člověka vítají kořalkou, nejdřív rum, pak vodku, whisky, zelenou, no a správnej hasič nemůže odmítnout,“ usmívá se málem zasněně. I letos podpořili miličínští dobrovolné hasiče pěknými pár tisíci korun.

Občas, při setkáními s nejstaršími hasičskými mohykány, dojde i na slzy. Vzpomíná se i na ty, kdo už nejsou mezi živými a ještě před rokem nebo pěti na plese byli.

„Je to den, kdy si všichni v Miličíně, uvědomí, že je tu někdo, kdo se o ně ve svém volnu stará. A když u nich bude hořet, přijede a uhasí to.“

Závěje, ostrý vítr a chumelenice nás odpoledne, ještě než ples začal, nenechaly ani chvilku na pochybách, že přízvisko Česká Sibiř nedostaly místní kopce jen tak pronic zanic.

V nenápadné vrchovině na půli cesty mezi Benešovem a Táborem je vždycky o pěkných pár centimetrů sněhu víc (a pár stupňů míň) než v širokém okolí. I proto tu lednový ničivý orkán zanechal spoušť větší než jinde. Les na kopci Kalvárie, který se vypíná nad Miličínem, je zničený tak, že něco podobného místní nepamatují. Orkán úplně obnažil skalní útvar pojmenovaný Miličínský lev, který nese podle místní pověsti hlavní odpovědnost za to, že se bájní rytíři z Blaníku dosud nezmohli na to přijet českému národu na pomoc, ani když mu bylo nejhůř. „Teprve až zařve řevem příšerným lev nad Miličínem, otevře se pod Blaníkem skála a rytíři v plné zbroji vyrazí ven.“ Legenda je to sice nadějeplná, bližší setkání s miličínským lvem nám ovšem bere veškeré iluze.

I zkamenělý vypadá spíše líně než hrozivě. Nezbývá, než se smířit s tím, že jestli se někomu někdy podaří spící blanické rytíře vzkřísit k životu, on to nebude. To už spíš uši drásající „hóóóřííí“ majestátní cisterny v hasičských barvách s vodním dělem a modrým majáčkem, která za dobrotivého pochrochtávání motoru vyjíždí z vrat hasičské zbrojnice. S chloubou zdejších hasičů, Škodou 706 RTHP, lidově „ertéčkem“, vyjíždí strojník a řidič Jiří Fiala jen proto, abychom si ten muzeální kousek mohli vyfotografovat. „Je to starej stroj, ale spolehlivej. Ten vyjede i tam, kam se nový auta nevyškrábou,“ říká a zálibně si půl století starého veterána prohlíží. Pro miličínské hasiče je „ertéčko“ užitečné hlavně tím, že pro ně představuje vlastní zásobu vody na hašení. Nádrž je pořád plná vody, aby se při výjezdu dala okamžitě použít.

„Profesionální hasiči jsou nejblíže v Benešově nebo v Táboře. Než přijedou k požáru, většinou už jsme tam,“ říká Jiří Fiala a pochvaluje si nový signalizační systém, díky němuž je vyhlašování požárního poplachu koordinované se všemi sousedními hasičskými jednotkami, profesionály i dobrovolníky.

„My jako dobrovolníci jenom hasíme nebo odčerpáváme vodu při povodních. Na likvidaci lesní kalamity, jaká přišla teď, nemáme prostředky ani nástroje,“ krčí rameny Jiří Fiala, jemuž zodpovědnou funkci šoféra přidělili i proto, že bydlí i pracuje hasičárně ze všech nejblíž. Při poplachu se tak dostane k autu jako první. Dál se všechno odehrává podle osvědčeného scénáře. Siréna kvílí, cisterna projíždí Miličínem a ostatní hasiči naskakují podle toho, kde právě jsou. Když jich je alespoň pět nebo šest, jedou přímo k požáru a začínají hasit. Zároveň vyjíždí druhý vůz, upravená avie, a sbírá další hasiče. Miličínský sbor má registrovaných 91 členů, ale to je včetně žen, dětí a starších lidí. Takže akčních je takových třicet čtyřicet, z nichž ovšem většina dojíždí za prací do jiných měst.

S trochou nadsázky by se dalo říct, že největším nepřítelem dobrovolných hasičů není oheň, ale nedostatek peněz. A podivný přístup úředníků kdesi v centru, kteří svým byrokratickým přístupem znemožňují dobrovolníkům pořádně dělat jejich práci. Nedávno například spatřila světlo světa vyhláška, která určuje, že jen helmy, které musejí mít hasiči do akce, přijdou každá na deset tisíc korun.

„Helmy jsou to sice luxusní, ale pro nás skoro nedostupné,“ stěžuje si Fiala. „Je to Kocourkov. Stát si umyl ruce, dal dobrovolné hasiče na krk obcím, ale ty na ně nemají peníze.“ Loučíme se se spravedlivě rozhořčeným strojníkem a míříme k domu jedné z legend místního sdružení, okrskového starosty Jana Smutného, člena rady velitelů okresu Benešov, který dohlíží na devět dobrovolných hasičských sborů z okolních vesnic. Do mrazivého podvečera, kdy stojíme před brankou do dvora zkřehlí i v kabátech a rukavicích, vychází jen v trenýrkách a domácích šlapkách. Půjčuje nám vzácný exemplář hasičské kroniky Benešovska a slibuje, že si s námi popovídá na plese.

Prcháme do tepla domu laskavé maminky dalšího z miličínských dobrovolných hasičů na čaj a vynikající čerstvé škvarky, které pro nás vlastnoručně vyškvařila v rámci předplesové alkoholické prevence. Po důkladném umytí umaštěných rukou a tváří listujeme hasičskou kronikou. V jednom z nejstarších dochovaných protipožárních opatření, které bylo součástí vrchnostenského nařízení hraběte Jana Jáchyma Pachty z Rájova z 28. února 1736, kupříkladu stojí: „Na oheň, čehož v každé jedné obci největší potřeba jest, aby všickni hospodářové a hospodyně bedlivý pozor dávali, komíny vždy časně netoliko spravovali, anobrž pucovati a vymětati dávali, při komíních pod pokutou 10 kop žádného přediva v světnicích nesušit! Načež jistý dvě osoby z úřadu nařízené jsouce, každý dvě neb tři neděle domy a komíny vizitýrovati mají. Kdyby mimo nadálost, čehož Pán Bůh uchovati rač, oheň od kohokoliv vyšel, tu všichni z celé obce ihned se seběhnouti, věrně a upřímně hájiti a brániti, sobě pomáhati povinni budou.“ Tak vida! A kořeny solidárního hesla dobrovolných hasičů „ohni zmar, světu dar“ tu máme jako na dlani.

Krátce před půlnocí utichne najednou v miličínské sokolovně hudba, zastaví se tanečníci a debatéři zmlknou. Přichází zlatý hřeb večera – bohatá tombola se třemi stovkami cen.

Jejím organizátorům nechybí smysl pro humor, a tak si šťastní výherci přicházejí na pódium pro ceny, jejichž seznam se dá číst jako surrealistická báseň: budík, nástavec na vysavač, láhev Metaxy, láhev oleje, prací prášek, pistole na tmel, kráječ na vejce, prodlužovačka, sprcha, štangle salámu, kartáček na zuby, kilo jablek, hrábě, kýbl, gumičky na zavařování, vepřová hlava a tak pořád dál. Tradičně největší rozruch ale vzbudí popelnice – věcička, která se na vesnici hodí opravdu každému.

Doyen miličínských hasičů Jan Smutný, jehož nikdo neosloví jinak než Džony, splnil slib a přisedl si k našemu stolu: „Hasičské poslání je v podstatě pomáhat bližnímu, a to bez ohledu na to, jestli to byl hrabě nebo obyčejnej sedlák,“ vypráví. „Já jsem u hasičů 50 let a jsem moc rád, že jsem měl tu možnost. Když jsme nastupovali jako osmnáctiletí kluci, to byla pro nás ohromná čest, stáli jsme čestnou stráž těm, co u nás sbor v roce 1879 založili.“ Janu Džonymu Smutnému je jednasedmdesát, ale je to chlap jako hora a v jeho očích to pořád šibalsky jiskří. „To víte, bejt hasičem, to bylo něco. Uniforma, přílba, sekyrka. I na holky to, samozřejmě, platilo.“ Dříve to v Miličíně oproti dnešku zkrátka žilo, vypráví.

V sokolovně bývalo čtrnáct plesů za sezonu. Nejen sokolské, hasičské a myslivecké bály, ale svůj ples měla i každá z vesnic, které spadaly pod Miličín.

Všechny na stavbu sokolovny přispěly, za což byly zvěčněny na pestrých freskách podél stěn tělocvičny, která se tak stala svéráznou obrazovou galerií.

„Plesy šly pravidelně po sobě a všechno to končilo Masopustem. Pravidelně jsme pořádali i tzv.

Pochovávání Bakchuse. No to vám byla mela: kněz v dřevákách a s cedníkem na hlavě, ministranti nesli na nosítkách mrtvolu Bakchuse. Hrála se pohřební píseň a pronášela pohřební řeč. Ještě si pamatuju, jak začínala: Ty starej pacholku, co muselo kvůli tobě padnout prasat! Sokolovna byla narvaná k prasknutí a všichni se chechtali, až se za břicho popadali.“ Pan Smutný vzpomíná na hasičské zážitky, z nichž největší byl před několika lety požár nedalekého prasečáku.

„Zase vyprávíš o tom, jak hořel prasečák?“ dobírají si souseda bratři hasiči u vedlejšího stolu.

A tak dá nakonec k lepšímu raději historku o tom, jak jednou málem skončilo tragicky vystoupení ochotníků ve zdejší sokolovně, kde také hrál: „Byla to hra o lotrovi Babinským, no a na konci Babinskýho a ještě dva další – já hrál jednoho z nich – oběsili. Narafičili jsme to tak, že jsme si dali na krk opravdové oprátky, ale jistili jsme se ocelovým lankem, připevněným k hasičskému opasku. Jenomže jeden kolega si vzal místo hasičského opasku svůj starý ztrouchnivělý pásek a on mu praskl. Houpal se tam jak mrtvola, nohy se mu klimbaly, lidi mysleli, že to hraje, tak se nejdřív smáli, ale pak začali ječet hrůzou. No, málem se opravdu oběsil, ale nakonec jsme ho zachránili.“ Na tu historku jsme si museli dát dalšího panáka. Jak se ukázalo, byl tu noc poslední.

„Všeho s mírou,“ poznamenal Džony Smutný a vydal se do zasněžené noci.

Nad ránem se bouřlivá zábava v oparu kouře a alkoholu poněkud uklidnila a u stolů pospávali už jen ti nejvytrvalejší. Hasičský bál v Miličíně proběhl ve skromných podmínkách oprýskané, ale stále magické sokolovny, bez uniforem, na které nejsou peníze, bez velkých fanfár a slavnostních řečí. Uchvátil mě svou těžko popsatelnou atmosférou utvářenou směsí hasičského furiantství a ochoty pomáhat a vyvolal příjemný pocit, že kořeny laskavého humoru slavného Formanova filmu o hasičích ještě nebyly vykotlány docela.

A tak jsem odjížděl zavátou Českou Sibiří a držel znaveným miličínským hasičům palce, aby – při svatém Floriánovi – alespoň než se vyspí z opice, nezačalo jako na potvoru někde hořet.