Tomáš Zahradníček: Energetická bezpečnost naší kotelny

[MF Dnes, 21.1.2009, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Putinova roura k nám nevede, takže jsem zprávy o tom, jak plyn neproudí, povzneseně sledoval zpovzdáli. Z kotelny, kam jsem se v mrazivých dnech přestěhoval. V kotelně člověk nejvíc přečte za každého režimu. Vzal jsem si hromadu účtenek a faktur. Jako doplněk ke zprávám se osvědčily náramně. Faktura je svěží literární žánr, žádné řeči kolem, jde rovnou k věci.

Nový automatický kotel se krmí peletkami. Jsou to asi šestimilimetrové granule lisované z dřevního odpadu. Jsme pokroková, uvědomělá rodina, vyrostlá na četbě osvícených týdeníků a naučných víkendových příloh. Jednou z našich hlavních starostí bylo, abychom po přestěhování na venkov topili jako lidi, kulturně.

Sedím v reálné kotelně venkovského stavení, v reálných mrazech letošního ledna, sleduji budíky na otopné soustavě a čtu faktury. A zjišťuji z nich věc, kterou jsem měl znát dávno. Kilo lisovaného dřevního odpadu je u nás dvakrát dražší než kilo hnědého uhlí. Napadlo by vás to?

Peletky jsem pořizoval příkladným způsobem. Kousek od nás stojí zbrusu nová továrnička. Vykupuje piliny od dřevozpracujích firem z okolí a v malém hangáru je proměňuje na peletky. K obsluze linky stačí dva chlapíci kroužící mezi nakladačem, sušičkou, lisem a skladem. Pro hotové jsem si sám zajel a přímo ve výrobně naložil. Přesto jsem za kilo peletek dával dvakrát více, než stojí hnědé uhlí vydolované rypadlem zpod základů zmizelých obcí na Mostecku, převážené přes půl republiky, složené podavačem až do kotelny. Kotli je to jedno, kilo jako kilo, z obojího udělá stejně tepla.

Přinesl jsem faktury z kotelny, vyložil situaci a testovali jsme naši pokrokovost. Žádala si od nás dotaci ve výši třiceti tisíc za topnou sezonu. Každý člen rady oplýval nápady, co by se dalo s uspořenými penězi podniknout. Rozhodování netrvalo dlouho.

Sedím zase ve fotelu u kotle a poslouchám, jak si v podavači křupe uhlí. Zálibně pozoruji, že po vyladění ovladačů se zpátečka ustálila na předpisových šedesáti stupních. Z topeniště odpadává do popelníku vzorný popel a z komína stoupá bílý proužek kouře, skoro neznatelný. Z padesáti metrů se může zdát, že nejsme doma. Člověk by ani nevěřil, kolik je v něm síry.

Ekonomicky je všechno jasné.

Cena uhlí je česká, peletek rakouská. Výrobci vyvezou všechno, co u nás vylisují a neprodají. O odbyt v zahraničí nemají nouzi a nebudou si snižovat výdělky pošetilou snahou neprodávat dráž než uhlí.

Ale ekonomické vysvětlení není žádné vysvětlení, to je jenom rovnice plná pochybných údajů, navozující představu, že divné věci jsou přirozené. Člověk by jí i mohl podlehnout, nemít na očích názornou pomůcku. Pytel lisovaných granulí z pilin z vedlejší obce za sedmdesát korun a vedle něj pytel mosteckého uhlí za polovic. Dosáhnout takového poměru cen je vlastně malý zázrak, jaké dokáže jen moderní stát ve spolupráci s neviditelnou rukou trhu.

Výsledkem je bláznivé hospodaření a energetická nebezpečnost.

Na mýtinách se hory větví spalují jako bezcenný odpad, lesy jsou přeplněné tlejícími kládami. Vynosit dříví k nejbližší obci a proměnit ho nenáročnou výrobou na peletky vyjde dráž než dovézt uhlí z Mostecka. Koupit od Putina plyn ze Střední Asie přijde nastejno, ale zatím to bylo mnohem pohodlnější.

Nepředpokládám, že by všichni měli celé léto sbírat klestí. Ale nepočítat s ním vůbec mi připadá praštěné. Zvlášť nad mapami vesnic, které mají zmizet ze světa. Nad projekty nových potrubí přivádějících do městeček obklopených neuklizenými lesy plyn z Asie a Afriky.