Tomáš Zahradníček: Naši prezidenti někdy moc mluví

[MF Dnes, 24.2.2009, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Prezident při oficiálních projevech v zahraničí žádnou svobodu slova nemá, což vyplývá z pracovního zařazení. Má zastupovat stát navenek. Státem se tu nesporně myslí také politika vlády, která je právě u moci. Prezident, který se na vládní zahraniční politiku neohlíží, nebo ji dokonce sabotuje, se dopouští hrubého porušení pracovní kázně.

Vlastní názory v těchto záležitostech může říkat jako každý jiný občan až po práci, řekněme po půl čtvrté.

Hrad, Lány, úředníky, vládní letadlo, ochranku nevydržujeme prezidentovi proto, že je zajímavý exemplář přemýšlivého českého ekonoma, ale k výkonu jeho povolání. Evropský parlament ho pozval jako prezidenta. Obhajovat počínání Václava Klause s odkazem na svobodu projevu, jak to v tísni udělal premiér, je projevem celkem pochopitelné bezradnosti.

Jestli prezident nesouhlasí se zahraniční politikou vlády, měl by jí diskrétně sdělit své výhrady a při oficiálních projevech o sporných otázkách mlčet a nechat hovořit premiéra a ministry. Pokud nesouhlasí tak mocně, že mlčet nedokáže, měl by se zbavit omezujících pracovních závazků a v novém postavení soukromníka vykládat, co ho napadne, všude tam, kam ho jako pana XY pozvou. Jestli se nákazu nepodaří včas zastavit, budou se brzy svobody projevu dožadovat také hlasatelé ve vysílání a herečky během představení.

Jistě, současný prezident si takový postup nevymyslel. Odkoukal ho od svého předchůdce, který se také na vládu neohlížel, když měl v zahraničí něco naléhavého na jazyku. Nejen v prvních měsících svého působení, kdy se dalo samostatné počínání vysvětlit mimořádnou situací země i pozice Václava Havla jako vůdce převratu a nového prezidenta v jedné osobě.

Seděl jsem před lety na sklonku Havlovy prezidentské éry v novinářské lóži francouzského Senátu a sledoval projev českého prezidenta o krizi technokratického přístupu ke světu a odcizení evropských byrokratů. Náhle vyústil v závěrečný návrh, aby se Česká republika a další země, které se tehdy ucházely o vstup do Evropské unie, vzdaly požadavku mít svého zástupce v Evropské komisi, čímž by usnadnily reformu evropských institucí. Také tu český prezident na místě navrhl. Senátoři po těchto slovech povstali a jako jeden muž bouřlivě aplaudovali. Ne citacím z Emmanuela Levinase, pochopitelně, ale tomu, že Češi nechtějí komisaře.

Chtěl jsem vědět, jestli je rezignace na zastoupení v komisi iniciativním návrhem Prahy, nebo zda ho český prezident předložil jménem všech tehdejších kandidátů na členství, což z proslovu nebylo jasné. Dobrý muž z české vlády na mě vyvalil oči a nechal si výrok ze Senátu zopakovat. Praha posléze oznámila, že na zastoupení nových členů v komisi trvá. Dodnes jsem ten zážitek nepochopil. Bráním se vysvětlení, že to bylo nezávazně řečeno z podnětu myslitelské intuice pro potěchu publika, ale jiné mě bohužel nenapadlo.

Historka z Paříže, na vlastní oči a uši zažitá, mi připomíná, že Václav Klaus není první, kdo z Pražského hradu šteluje Evropskou unii bez ohledu na vládní zahraniční politiku a svévolně (a podle mého v obou případech chybně) rozhoduje, co je český postoj a zájem. První byl na aplausy, druhý je na bučení, ale jako pracovní výkon to vyjde nastejno. Revoluční způsob prezidentury se nám protáhl na dvě dekády. Bylo by užitečné nenačínat třetí.

Nebo můžeme přizpůsobit ústavu faktickému stavu, čímž by se vyrazilo pero z ruky hnidopichům a kompetence by se projasnily. Stačilo by do ní napsat, že český prezident zastupuje sám sebe navenek i dovnitř.