Tomáš Zahradníček: Zelené světlušky české politiky

[MF Dnes, 25.3.2009, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Už to bude půl roku, co mi volal kamarád pořádající debatu o politice Strany zelených. Nemohl jsem tam jít a vlastně jsem byl rád, protože bych nevěděl, co říct. Tedy věděl bych co, ale ne jak. Když se na pískovišti seznámíme s příjemnou rodinou, vylezou z nich brzo zelení. Naše děti si s jejich zelenými dětmi vždycky hezky pohrají, rozdělíme se s nimi o jejich poslední biorohlík. A stočte pak rozhovor na politiku a vykládejte jim, ať se jdou s tou svou stranou bodnout.

Že se Martinu Bursíkovi povedlo dovést první zelenou stranu v bývalém východním bloku do parlamentu a do vlády, si zaslouží uznání.

Jen se mi po takřka tříleté bilanci vůbec nezdá, že přivedl správné lidi na správné místo.

Copak se dá užitečného dělat zrovna v parlamentu s šesti poslanci za zády? Se čtyřmi? Nebo třeba s devíti, kdyby se zeleným jednou podařilo uspět nad očekávání? Mohou tam zeleně opozičnit.

Nebo mohou sednout do vlády a blokovat stavbu dálnic, jaderných elektráren a prosazovat zákaz pytlíků zdarma. O užitečnosti prvního mám pochybnosti. Jako obyvatel obce, jejímž středem projíždí denně asi 25 tisíc aut a kamionů a projíždět tudy budou, dokud se na ministerstvu životního prostředí nedostane k moci nějaký rozumný betonář. Druhé pokládám za neblahé dědictví sedmdesátých let. Pro třetí jsem všemi deseti, poněvadž pod pytlíky se v lese na podzim těžko hledají houby. Ale provozovat kvůli tomu politickou stranu?

Zelení rádi říkají, že pravolevé dělení politiky, hra na socialisty a konzervativce je překonané politické dědictví devatenáctého století. Že je dnes potřeba, jak psával Václav Bělohradský, „myslet zeleň světa“ a „demokracii po vymření světlušek“.

Taková myšlenka na mě vždycky udělá velký dojem. Ale pak se podívám do parlamentu a tam sedí plné lavice zastupitelů docela dobře organizovaných podle pravidel předminulého století a mezi nimi šest poslů nového světa, kteří se mezi oba tábory rozloží, jakmile přestane být řeč o jejich třech tématech. To je potíž malých, kterou dobře znají voliči lidovců. Volíte svou stranu a předem nevíte, jestli s ní nádavkem dostanete do vlády ODS, nebo ČSSD.

Já vím, že zelená naděje pro většinu příznivců znamená víc. Nové lidi s čistýma rukama a dobrými úmysly. Ale přiznávám, že už na takový organizační základ nevěřím. Zkušenost s ODA nebo Unií svobody se přece nedá jen tak snadno zapomenout. Jejich reálná bilance v oboru politické morálky a slušnosti nakonec nepatřila k nejlepším. Lidé s čistýma rukama a dobrými úmysly jsou potřeba nejvíc tam, kde se tvoří politika. V malých stranách, bojujících každý den o holé přežití a o každou korunu, se bohužel zákonitě umažou nejrychleji, aniž přitom čehokoli jiného dosáhnou.

Radikální zelený program se bez Strany zelených docela obejde. Krmit sýkorky, třídit odpad, chodit pěšky, nakupovat do síťovky a přemýšlet, jestli volit ČSSD, nebo ODS. Jestli chtějí členové Strany zelených - bude jich ke třem tisícům - něco udělat pro světlušky a pro českou politiku, měli by vzít tyto dvě poloprázdné politické nádoby ztečí. Tudy vede cesta z koloběhu vzájemného požírání, štěpení a faktické bezmoci při každém posunu v politice. Tam se dá, až se prach usadí, něco podnikat.

Zkusím to teď opatrně říkat na pískovišti. Obávám se, že nebudu vyslyšen. Většina zelených totiž nechce dělat obyčejnou politiku, ale scházet se mezi sebou a sdílet své názory. Ale bilance Bursíkova politického úspěchu mě přesvědčuje o tom, že zelení lidé mohou užitečně působit skoro všude, jenom ne ve Straně zelených.