Tomáš Zahradníček: Z historika článek rychle nevyždímáte

[MF Dnes, 8.4.2009, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Většina novinářů dnes neví, o čem budou psát zítra. Historici v institucionálním provozu - soukromí badatelé bohužel takřka vyhynuli - zato vědí dost přesně, na čem budou pracovat v červnu, kam pojedou 10. září a co nestihnou odevzdat do konce listopadu.

Tohle je první důvod, proč jsou dnes ve sporech o minulost historici tak málo slyšet v médiích. Jednotlivé kauzy mají v naší době životnost tak týden, dva. Nejčastěji je takovou historickou kauzou zpráva, že někdo něco objevil v archivu.

První den novináři marně shánějí odborníky, kteří by se k věci mohli vyslovit, a diví se, že nikdo nechce napsat do druhého dne komentář.

Jenže k tomu, aby si člověk -má-li vystupovat jako odborník -mohl udělat obrázek o novince a vyhodnotit ji v souvislostech, by obyčejně potřeboval přinejmenším několik dní. Tedy pokud oblast, odkud novinka přišla, dobře zná z dřívějška. Také pokud má snadný přístup k podkladům a všechnu naplánovanou práci může odložit. (Nemluvím teď o lidech, jimž se samovolně vynoří pět názorů každé ráno, ale o přípravě stanoviska, které má mít nějakou váhu a platnost.)

Čas historiků určují uzávěrky grantů, konference, provoz škol a dalších institucí. Čas věnovaný médiím se do jejich práce nepočítá.

Ani vystupování v rozhlase či televizi, ani psaní článků s odbornými náměty do periodik, která nemají status vědeckého časopisu. Z hlediska výkazů práce - a komu nevládnou výkazy, že - je pro historika nejlepší nezvedat novinářům telefon a rozesílat e-mailem příspěvky do zámořských revuí, kde obsah sice nikoho moc nezajímá, ale občas něco mohou otisknout jako exotiku. Napadá mě to při čtení polských novin o aféře kolem životopisu Lecha Wallsy. Už týden jsou plné komentářů, ale historiky v té vřavě skoro slyšet není. Předpokládám, že mnozí z nich právě čtou knihu, o níž se debatuje. Až ji dočtou, nebudou jejich názory nikoho zajímat. A možná už tu hru prohlédli a rovnou si dál dělají svoje.

Myslím také na Milana Kunderu a nevyřešenou otázku, co se vlastně stalo v pátek 14. března 1950 na Letné. Jestli si laická veřejnost myslí, že se za půl roku žádné nové zprávy neobjevily proto, že o tématu už nic víc zjistit nelze, rád bych takový pohled zpochybnil. S aférou se prostě nepočítalo při podávání výzkumných grantů na letošní rok, a tudíž se tím žádní historici nezabývají. Mediální kauzy a polemiky končí po pár dnech bez výsledků a nemají vůbec žádný vliv na to, o čem se bádá. Přitom by se většina nastolovaných otázek dala výzkumem vyřešit. Aspoň tak, že by se potvrdilo, že záhada je skutečně záhadou. Jenže ani to nikdo neudělá. A pak přijde další aféra, která taky nijak neskončí.

Sociolog Robert K. Merton ve třicátých letech předpověděl, že byrokratizace intelektuálních profesí skončí neštěstím, poněvadž nejdůležitější věci nebude mít nikdo v popisu práce: „Stále více lidí zjišťuje, že mají-li pracovat, musí být zaměstnáni. K práci totiž člověk musí mít nástroje a vybavení. A nástroje a vybavení jsou stále více dostupné pouze v byrokratických strukturách, soukromých či veřejných.“

Dnes máme u nás tisíce novinářů a stovky historiků, nikdy dřív jich tolik nebylo. Ale novináři nemají čas sledovat odborné časopisy a chodit na vědecké konference a historici nemají čas číst noviny. Jedni v chomoutu uzávěrek, druzí institucionálního provozu. Chomout jako chomout, vyzkoušel jsem oba a v jedné věci mezi nimi velký rozdíl není. Péče o kvalitu veřejné debaty o minulosti nepatří k popisu práce ani v jednom z nich.