Tomáš Zahradníček: Nejhorší trest pro Gustáva Husáka

[MF Dnes, 22.4.2009, str. 10] - ukázat všechny fejetony

O Gustáva Husáka je zájem.

Hraje se o něm v divadle, v Bratislavě chystají pomník. Čtyřicáté výročí jeho nástupu do čela KSČ se minulý týden připomínalo jako význačné datum. Každý, kdo zasedne do státních funkcí, bude po smrti opakovaně souzen. Husák bývá nejčastěji odsouzen jako zemský škůdce. Pro pocit spravedlivosti ale něco chybí. Chtělo by to nejdřív slyšet obhajobu a zvážit její argumenty.

Nejsem asi sám, koho by zajímala. Když tu letos v lednu Luboš Heger vykreslil Husákův portrét, zalitoval, že Husák „nezanechal paměti“. Není to tak docela pravda. Za přečtení dodnes stojí jeho Svedectvo o Slovenskom národnom povstaní (1964), které napsal po návratu z vězení. Ve své době působilo, stejně jako další připomínky slovenského a českého odboje, jako polemika se sovětskou verzí dějin. Podle ní všichni za všechno vděčili jen Moskvě. Husák si tou knihou získal v polovině šedesátých let respekt. Zavřeli ho jako buržoazního nacionalistu a on toho po návratu z vězení nenechal. Vyšly i Husákovy vzpomínky na normalizaci. Podivné a torzovité, ale jsou. Husákův historik Viliam Plevza s ním připravoval životopisný rozhovor.

Vyšel v Bratislavě v roce 1991 pod názvem „Vzostupy a pády: Gustáv Husák prehovoril“. Knížka v té době v Česku nevzbudila větší pozornost a dodnes je prakticky neznámá.

Plevza měl vzor ve vzpomínkách Husákova vrstevníka Edwarda Gierka, které se staly polským bestsellerem roku 1990. Novinář Janusz Rolicki bývalého stranického šéfa důkladně vyzpovídal. Normálním jazykem mu položil normální otázky - a dostal na ně odpovědi. Gierek vyložil, jak se dostal k moci, jak vycházel s Brežněvem. Proč vůbec dělal to, co dělal. Čemu bránil, oč se snažil. Co chtěl povědět těmi divnými slovy, která pronášel v televizi. Podal srozumitelné vysvětlení vlastní politické dráhy. Lidé ho četli, historici ho dodnes používají a komentují, každý soud ho vezme v úvahu. Výkon polského horníka Gierka nedokázal Dr. Husák napodobit. Neuměl promluvit otevřeně. Nejraději by vykládal o tom, jak s tátou vezli švestky na trh. Ve slabé chvilce pověděl něco navíc, pár slov od plic na Biľakovu adresu. Pak se lekl a protestoval proti zveřejnění.

Nechal si přečíst, jak Gierek svobodně hovořil o Rusech. Vylíčil třeba slavnou scénu, v níž si Brežněv při zahájení polského stranického sjezdu začal hrát na dirigenta a od řečnického pultu, k němuž se přimotal, mácháním rukama řídil sborový zpěv Internacionály. Husák, sám svědek tohoto vystoupení, si Gierkovy paměti nechal přečíst a neřekl k tomu nic.

Náznak Husákovy obhajoby zazní na jednom místě. Hlavní roli prý dvacet let hrála „pátá kolona, kterou si tu Brežněv pěstoval“. On přece působil v okupované zemi, ovládané zvenčí „koloniálními metodami“.

Žádal, aby byl posuzován podle toho, jak využíval prostor, který reálně měl. „Kdo dešifruje koloniální metody Sovětů? Asi nikdo. Kdo pravdivě zhodnotí všechny stránky okupace, v níž jsme museli pracovat?“ Víc z něho Plevza nedostal.

Knížka je to poučná. Zaprvé tím, jak Husák na více místech upozorňuje na fakt, že z úředních papírů místního původu se o zákulisí normalizační vlády mnoho nedozvíme. Z podstaty věci plyne, že nejdůležitější věci nesvěřovala papíru ani pátá kolona, ani „ti ostatní“, k nimž se sám počítal.

Poučný je také pohled na Husákův konec, nepovedené paměti ho odhalují. Ukazují obraz intelektuála, který zaživa přišel o jazyk, takže před smrtí nedokázal říct ani pár slov na vysvětlenou.