Tomáš Zahradníček: Bude zkáza, bude. Jako vždycky

[MF Dnes, 27.5.2009, str. 12] - ukázat všechny fejetony

Průkopník českého katastrofismu se jmenoval Lev Borský. Na počátku 20. století umanutě tvrdil, že nastane světová válka a české země v ní mohou získat samostatnost. Nikdo ze seriózních politiků ho nebral vážně. Pochopitelně. Dostal přezdívku „katastrofický politik“.

Snažím se tento pěkný pojem vrátit do veřejné diskuse a spokojeně sleduji, jak si ho lidé osvojují. Líbí se mi jeho dvojznačnost. Vždyť tenkrát měl katastrofista s válkou pravdu. Znamená to, že mají katastrofisté vždycky pravdu?

Lev Borský předpovídání po prvním úspěchu nenechal. Před nedávnem si ho objevili čeští nacionalisté a přepisují jeho výroky na internet. Třeba tenhle ze 30. let: „Nepovládnou dlouho – nanejvýše 100 let, než zklamou a samy se opotřebují. Liberalismus a ústavní demokracie. Desítky miliard dluhů jsou jediným, co zbude z jejich krátkého vládnutí vedle rozvratu všeho, od náboženství až po rodinu a stát.“ Dobré, ne?

Sepisuji si předpovězená neštěstí od Borského nástupců z poslední doby. Chybí jim rozlet klasika i jeho trefnost. Na jaře 1989 čeští katastrofisté soudili, že KSČ sedí pevně v sedle a z Československa bude skanzen komunismu. V roce 1991 měli žně, když pojednávali o úpadku ekonomiky, kultury a rozvratu společnosti. Na podzim 1992 probíhala soutěž o nejčernější vylíčení konce federace. Před volbami v roce 1996 vládla panika z Miloše Zemana.

O dva roky později už vládla sociální demokracie a obrazy hrůzy malovali přívrženci malých stran. Z Prahy mělo být Palermo ovládané dvěma kmotry. Abych nezapomněl: neměli nás vzít do NATO ani do Evropské unie. Špidlova vláda byla katastrofa, Grossova i Paroubkova – katastrofa. Topolánek? Katastrofa. Loňské prezidentské volby dílo zkázy. A teď nás na podzim čeká...

Pokládám stálé udržování hysterického tónu při popisování české politiky za hloupé. Neumožňuje stupňování. Když se v novinách pořád vyvádí, jako kdyby právě přijeli Astrachaňci, jaká slova zbývají? Děti, které bezdůvodně na návsi volají, že hoří, dostávají po zásluze na zadek. Ono totiž čas od času skutečně hoří.

Noviny – tisk jako celek – u nás nemají vůbec žádný vliv, protože ho prohospodařily falešnými poplachy. Věštění hrůz na komentářových stránkách lidé přehlédnou se stejnou lhostejností, s jakou se v cirkuse sleduje jízda opičáka na motorce. No jo, no.

Jsou ještě na světě noviny, které vliv mají. O domácí politice podrobně informují, ale komentují ji vzácně. Ne pěti články denně, ale třeba jedním za dva týdny. Nepoužívají silné výrazy, neútočí na city čtenářů, spoléhají na jejich rozum. Když takové noviny o politikovi napíší – klidně, ve správný okamžik a s důkladným zdůvodněním – že něco dělá nevhodně, je to politická událost. Ale žádné takové noviny u nás nevycházejí.

Máme Jiřího Paroubka před branami. Všechno negativní, co by se snad dalo říct o jeho druhém nástupu do vlády, už bylo vysloveno s ročním předstihem. I David Rath dostal hitlerovský knírek dřív, než si ho vysloužil.

Nechápu naše katastrofisty. Jak mohou nevidět, že přeháněním především pomáhají lidem, s nimiž chtějí bojovat perem?

Na příkladu Davida Ratha je to hezky vidět: o koláži na titulní straně Reflexu se pár dní všude mluvilo a pak to novináře i čtenáře přestalo bavit. Předčasně se vyčerpaly výrazové prostředky i pozornost a on si teď hoví za tímto paravánem.

Právě tak vypadá anatomie českého února 1948, když už ho pořád musíme připomínat. Předem se vysilovat zbytečným řečněním („Varujeme!“, „Nedopustíme!“) a v rozhodujících chvílích nemít už žádná slova, s nimiž by se dalo něco podniknout.