Tomáš Zahradníček: Místo pro nebožtíky

[MF Dnes, 3.6.2009, str. 12] - ukázat všechny fejetony

Douška k reportážím o tom, jak našinci zacházejí s nebožtíky. Čas od času se vracejí zprávy a reportáže o zacházení s mrtvými těly v pitevnách a pohřebních ústavech. Doma jsme měli podobnou zkušenost, tak jsem byl rád, že někdo našel sílu se ozvat a pojmenovat stav věcí. My ji neměli.

A pak mi došlo, co mi nesedí. Co se my novináři divíme? V jediné zemi na světě, kde denní tisk nemá místo pro nekrology! Vždyť to je druhá podoba téhož.

Prošel jsem celostátní deníky z posledního roku a hledal v nich slova „zemřel“ a „zemřela“. První, co zarazí, je chaotičnost. Jako by noviny pokaždé překvapilo, že veřejně činní lidé umírají. Vůbec není jasné, co si s takovou zprávou počít. Zvláštní místo, obyčejně půlstranu, jaké každý den drží v novinách německých, anglických, francouzských, polských... u nás nikdo nemá.

Kde není stálá rubrika, není ani odpovědný redaktor a rozhoduje náhoda. Úmrtí sociologa Pavla Machonina tak loni zaznamenaly jen HN, a to pěti větami. Člověk, který zanechal tak hlubokou brázdu ve vědě i politice posledních padesáti let! O tom, že je dva týdny po smrti Jaroslav Mezník, jsem se náhodou dozvěděl od Brňáka, jehož jsem potkal v Praze. Za dva odstavce stál Věněk Šilhán. Dílo profesora ekonomie Milana Sojky vydalo na tři věty. Život generála Miloše Knorra na tři odstavečky. Taktéž úmrtí Dušana Ždímala, scénografa Divadla Husa na provázku (jen v brněnské příloze) atd. atp.

Pokud má nebožtík blízko k médiím nebo politice, prosadí se občas vzpomínka na komentářové strany. Vzácněji tisknou delší nekrology kulturní rubriky. Ale všechno to jsou náhodné záskoky. Nejlépe z mého průzkumu vyšli redaktoři sportovních rubrik, kteří své mrtvé nenechávají propadnout do zapomnění.

Tak jsem se z MFD zpětně dozvěděl také dva týdny starou novinu: „Zemřel Miroslav Filip. Jednomu z nejúspěšnějších československých šachistů bylo 80 let.“ Stručnost je důsledkem toho, že pro nebožtíky není v novinách místo. A důsledkem zvlášť podivným. Noviny se mohou strhnout při vymýšlení příběhů ze života – a nejpřirozenější zdroj si nechávají utéct mezi prsty. V normální zemi by všichni jmenovaní dostali ve všech denících půl tiskové strany.

Když se podíváme do starých novin, z rakouských a prvorepublikových dob, vidíme, že zprávy o úmrtí veřejně činných lidí v nich měly místo přednostní. Nemohlo se stát, aby bez povšimnutí rodina pohřbívala vědce, literáta nebo bývalého starostu většího města. Dlouhé články popisovaly jeho život, působení, dílo, obor a připomínaly při té příležitosti pozapomenutou dobu a události, jichž se nebožtík zúčastnil.

Délka se neodvozovala pouze od míry redakčního ztotožnění se s dílem zemřelého, ale také od jeho významu, který mohl být i problematický, negativní – a hledala se slova, jak takovou věc vyjádřit.

V nekrologu se přece spojují všechny prvky, které dělají noviny novinami. Píše se v něm najednou, co je nového, co odešlo a jaké se na kulatém světě odehrávají lidské osudy.

Kde se to zvrtlo? V 50. letech, kdy noviny odmítaly zprávy o nebožtících, poněvadž většina z nich připomínala svět, jejž chtěl nový režim zničit? Asi tehdy. Místo v novinách se změnilo v poctu, již bylo možné odepírat. Normy udával sovětský tisk a ten uměl mlčet jako hrob, případně trestat stručností.

Brežněvova Pravda otiskla s týdenním zpožděním noticku o tom, že v Moskvě zemřel „důchodce N. S. Chruščov“. Podobnost s tím, jak se u nás dodnes vypořádáváme s nebožtíky, mi připadá znepokojivá.