Tomáš Zahradníček: Místo pro nebožtíky

[MF Dnes, 10.6.2009, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Dva a čtvrt milionu lidí, kteří se o víkendu sešli ve volebních místnostech, nepředstavuje malé shromáždění. Potíž s ostatními je v tom, že jsou moc vybíraví. Ani mně žádná z kandidátek a programů nešla úplně pod vousy. Listina, již jsem nakonec volil, zahrnovala lidi, o něž bych si nechtěl ani kolo opřít. Ale člověk pro sebe může stanovit jednu dvě nejdůležitější věci a rozhodovat se podle nich a příštích pár let pozorovat následky.

Volební účast 28 procent není největší problém české demokracie.

Tím je jiný údaj. Jen méně než tři procenta z dospělé populace jsou členy politických stran. (Rakušané, s nimiž jsme začínali s parlamentní a stranickou politikou, jsou se 17 procenty evropskými rekordmany.) Čtyři naše nejlidnatější strany mají dohromady jen asi 165 tisíc členů - to před únorem 1948 měla sama sociální demokracie 370 tisíc.

Jak před časem napsali sociologové Lukáš Linek a Štěpán Pecháček, žádná česká strana nemá dost členů ani k tomu, aby z nich mohla postavit kandidátky na každé z 64 tisíc míst zastupitelů, o které se u nás soutěží. Výjimkou je KSČM, ale i ona se tomuto stavu rychle blíží.

Před volbami i po nich jsou slyšet hlasy nespokojenosti nad stavem velkých stran. Zaznívají hlavně od intelektuálů, vědců a umělců, jimž všechny ruku v ruce nabízejí to samé - likvidační zásahy proti státní památkové péči, kulturním časopisům či nejnověji proti Akademii věd. Intelektuálové píší „o agonii myšlenkové vyprázdněnosti a politické korupce, jejímiž nositeli se staly všechny politické strany“ (Petr Drulák), kritizují „vyprázdněné procedury partajní masové demokracie“ (Petr Kužvart).

Mnoho dalších v minulých týdnech pracovalo pro volební uskupení, jejichž kandidáti by hravě sestavili učitelský sbor vynikající školy, ale ve volbách propadli.

Podle mého stanovili špatně diagnózu i léčebné postupy. Velké strany nejsou omezené a „korupčněmafiánské“ kluby proto, že takovými být musí. Při přetrvávající nechuti vůči stranám do nich vstupují výhradně lidé, kteří k tomu mají mocný důvod. Třeba firmu. V základních organizacích velkých stran chybí deset dalších členů, kteří by je hned v této první instanci klepli, je-li to třeba, přes prsty a vnášeli tam jiné problémy, než je dohadování o tom, komu připadne nákup počítačů do úřadu (jež tam ovšem patří a ať se ho účastní co nejvíc svědků).

Stávající omezenost velkých stran je přece důsledkem toho, že jsou to spolky majitelů a příbuzných místních stavebních a reklamních firem a nic jiného je v podstatě nezajímá.

České demokracii se nedostává lidí, kteří si ujasní, zda jsou spíše demokraté sociální, občanští, nebo křesťanští. A přikoupí si politická práva, když ta, která jsou zadarmo, je neuspokojují. Zkrátka vstoupí do stran. Členství ve straně dnes vyjde na pár stovek ročně, přijímací procedury jsou symbolické. Povinnosti nepřesahují účast na jedné schůzi za rok. A práva stojí za to, hnedle se stanete třeba přítelem Jiřího Paroubka.

Kdyby se včerejší voliči jen jedné ze sympatických protestních stran - Evropské demokratické strany - rozdělili a půlka jich vstoupila do ODS a druhá půlka do ČSSD, měli by hned v obou většinu členů. A mohou to vzít odzdola, od starostů, delegátů na sjezdy a za pár let sestavovat jakoukoli vládu!

Tudy tedy cestička. Demokracie se neobejde bez demokratů v akci. Problém je v tom, že u nás jsou dnes ochotni dělat všechno možné, jen ne vstoupit do velké politické strany -spát v televizi ve spacáku, zpívat na protestních akcích, sbírat podpisy pod petice, diskutovat na internetu, tancovat na hradním nádvoří, lézt po stromech v Brdech. Což je možná zábavnější, ale neúčinné.