Tomáš Zahradníček: Chtělo by to čtyři roky bez reforem

[MF Dnes, 17.6.2009, str. 12] - ukázat všechny fejetony

Největší iluze, jakou jsem před dvaceti lety trpěl, se netýkala světa politiky. Představoval jsem si změnu režimu jako přechod od jednoho víceméně stabilního světa ke druhému. Když někteří po listopadu říkali, že reformy nebudou trvat jenom rok dva, ale deset let, koukal jsem se do té neznámé a daleké budoucnosti trochu nedůvěřivě. Co chtějí takovou dobu dělat? Neuměl jsem si představit žádnou práci, která by mohla trvat tak dlouho. Na podzim budeme bilancovat polistopadové dvacetiletí a konec reforem je stále v nedohlednu. Začínám mít podezření, že jsme vstoupili do éry nekončících reforem.

Nemám nic proti změnám. Vůbec nic. Dlouho jsem spokojeně vedl kočovný život, měnil zaměstnání i několikrát do roka. Jenom větší počet malých dětí, s nimiž to nedokážu zorganizovat, mě teď uzemnil, od posledního stěhování uplynulo už třináct měsíců. Čas od času aspoň přestavuji nábytek a přesazuji keře na zahradě. Je-li víc času, sáhnu po sbíječce a vylepšuji dispozici místností. Ale čím dál víc mě popuzuje, když se právě tak chová i každá vláda.

Reforma byla v devadesátých letech pro nás, tehdy mladé, slovo s jednoznačně a neproblematicky kladným významem. Reformní politik byl dobrý politik, reformní plán dobrým plánem. Kdo promluvil o potřebě radikální reformy jako Václav Klaus, u mladých bodoval.

Když pak jako předseda vlády na podzim 1993 prohlásil, že reforma skončila, dočkal se hněvivé reakce, jako kdyby šaman reformní víry přestoupil k jinověrcům.

Navrhovatelům změn se tehdy říkalo „architekti reforem“ a tento pojem už po zásluze skoro vymizel.

Ukázalo se totiž, že není přesný. Architekt vymyslí projekt, ten se pak postaví a stojí. České reformy se v posledních letech mnohem víc podobají pískovišti, v němž děti střídavě stavějí a boří hrady a tunely.

Chvílemi to může vypadat, že snad i míří k nějakému výsledku, ale to je jen zdání, na konci je vždycky stejné rozdupané pískoviště – výzva pro následovníky.

Vše, co je v rukou státu, prochází stálou reformou: zdravotnictví i školství, policie i armáda, soudy, sociální a daňový systém, všechny státní úřady a vládní agentury. Politik, který by magické slovo nepoužil třikrát denně, je ztracen. Širší shoda o tom, k jakému výsledku se vlastně směřuje a zda vůbec existuje nějaká podoba státu, k níž se celé usilování napíná, už ani není tématem veřejných debat. Vlastně je div, že se u nás pořád jezdí vpravo.

Důsledkem permanentní reformy je slabost všech dotčených institucí. Léta pozoruji příbuzné a přátele ve státní správě, jak většinu jejich energie pohlcují stálé organizační změny. Zmatky vyplývající z těch, které už proběhly, a očekávání dalších. Znáte nějakou oblast, v níž by vláda i opozice nechystaly reformy? V soukromých firmách, pokud mohu soudit, se mnohem méně reformuje, zato se rychleji adaptují a produktivněji se v nich pracuje.

Pokud by naše reformy vedli skuteční architekti, tak by věděli, že stavba si po dokončení musí sednout a vyzrát. Že všechny náměty na vylepšení je třeba dávat na papír, promyslet a uskutečnit nejlépe najednou. A mezitím se hotové dílo co nejlépe využívá ve stávající podobě. Permanentní reforma, již česká politika produkuje, už dávno představuje především nebetyčné plýtvání lidskou energií. Šetřit by bylo nejlepší začít právě tady. Zapovědět to magické slovo, vyvolávající koloběhy nedomyšlených aktů. Všechny nutné změny i běžnou údržbu plánovat a vyjasňovat bez něho. Nabízí u nás vůbec nějaká strana čtyři roky bez reforem?