Tomáš Zahradníček: Chudák hrdina špion Kukliński

[MF Dnes, 24.6.2009, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Poptávka po hrdinech ve střední Evropě převažuje nad nabídkou. Nejnovější obětí je plukovník Ryszard Kukliński. Na podzim 1981 utekl z Polska do USA poté, co deset let předával Američanům tajnosti Varšavské smlouvy. V Polsku se o jeho případu vede diskuse, ne nepodobná českým sporům o bratry Mašínovy.

Škála stanovisek se pohybuje od odmítání zrádce přes pochopení pro člověka, který po závratné kariéře prozřel, až po kult špiona-hrdiny.

Všechny tyto polohy jsou bohatě zastoupeny v polské publicistice. Nejnovější filmový dokument Dariusze Jablońského je určen především americkému publiku a líčí Kuklińského rovnou jako spasitele světa před třetí světovou válkou. Karel Pacner se tu (MFD, 19. 6.) této verze v podstatě přidržel, ačkoli by si zasloužila doprovodit otazníky.

Předně, zdrženlivost polského státu po roce 1989 vůči snahám o rehabilitaci odsouzeného zběha není žádný skandál, ale rozumný postoj. Lze Američanům věřit, že jim Kukliński velice pomohl. Lze chápat, že mu chtěli urovnat cestu do vlasti. Ale těžko přejímat stanovisko, podle něhož je spolupráce s jejich zpravodajskou službou bezproblémový životní krok a důstojníci cizích zemí, kteří se do ní na vlastní pěst pustí, planetární hrdinové.

Skepsi musí vyvolávat už fakt, že všechny informace mají právě jen v CIA a k veřejnosti se dostane pouze to, co tam uznají za vhodné. Každý dokumentarista tak pracuje s neověřitelnými údaji, ač si to ne vždy uvědomuje. A potíž s prezentováním podobných osudů coby hrdinských je v jejich normotvorném působení. Chápu velení CIA, které soudí, že pokud důstojníka jakéhokoli generálního štábu přepadnou pochybnosti, měl by se jí svěřit.

Těžko však žádat po ostatních zemích, aby na takovou normu kývly, k čemuž kult Kuklińského navádí. Práce v bezpečnostních složkách bude v citlivějších povahách vždy vzbuzovat morální otázky. Každá země se musí v této oblasti chránit před tím, aby se jim velitelské štáby měnily v holubník - i volbou tradic. Lze odejít do civilu, ale ne posílat štábní materiály do ciziny.

Byla Polská lidová republika „vlastí“ a Spojené státy „cizinou“? Kuklińského ctitelé jsou přesvědčeni, že ne. Polsko podle nich bylo sovětskou kolonií a USA globální vlastí všech demokratů. Tyto teze se dají hájit a pod tímto zorným úhlem může být Kuklińského zrada a dezerce pochopena a ospravedlněna. Ale dál už ani krok - ne oslavována. Ať si Američané pěstují kult přeběhlíků, ale nežádají v této věci spoluúčast.

Menší státy vždy byly v méně komfortní situaci než globální velmoc. Velitelský sbor jejich armád musel mít silný žaludek, aby dokázal trávit situace, v nichž se představy o správném konání a službě vlasti dostávaly do rozporu s praxí a plány dominantních spojenců, kteří se navíc během jejich kariéry měnili.

Spojené státy by patrně byly tím posledním, kdo by projevil uznání pro důstojníka spřátelené armády, který by sbalil dokumentaci o zacházení s Iráčany ve vyšetřovnách v třetích zemích a odletěl s ní někam na Mars s odůvodněním, že jako humanista nemohl jinak.

U nás doma se vztah k místním armádám vyřešil před osmdesáti lety. Dědeček byl voják z povolání. Po vzniku Československa odešel do civilu a pro své mužské potomstvo vydal rozkaz: Vyhýbejte se všem armádám na zemi, na moři i ve vzduchu, protože to je v našich zeměpisných šířkách to poslední místo, kde můžete sloužit své vlasti.

Je mi sympatického Kuklińského líto, že takovou nápovědu včas nedostal. Chudák hrdina, přišel na to, až když v roce 1968 plánoval invazi do Československa. A jaký z něho mohl být inženýr!