Tomáš Zahradníček: Zemřel revizionista Kołakowski

[MF Dnes, 22.7.2009, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Vpátek v Oxfordu zemřel filozof Leszek Kołakowski.

Patřil ke generaci mladíků, kteří po válce nadšeně budovali stalinistický komunismus, pak se ho snažili zreformovat a nakonec se stali jeho radikálními kritiky a odpůrci. Jako charizmatický muž nadaný mnoha talenty k této generaci nejen patřil. Kołakowski středoevropský revizionismus utvářel.

Po válce začal studovat filozofii, nejprve v Lodži a později ve Varšavě. Stal se vůdčím duchem akademických komunistických spolků.

Mladý, horoucí, pracovitý, radikální: ideální funkcionář nového Polska. V roce 1950 se sedmi dalšími studenty-straníky veřejně obvinil profesora Wladyslawa Tatarkewicze, že ve svém semináři vede nepřátelskou propagandu proti novému režimu. Staří profesoři byli vyhozeni, mládenci nastoupili na jejich místa a napsali nové učebnice filozofie.

Kołakowského obrácení přišlo v roce 1956. Opět horoucí, pracovitý, radikální, stal se mluvčím revizionismu. Žádal tak rozhodný rozchod se stalinismem, že by vlastně z komunistického režimu nezůstalo nic. Články prominentního profesora začala zabavovat cenzura. Podmanivé texty kolovaly v opisech i v Československu. Kołakowski jako mluvčí reformy znal odborný jazyk vládnoucí ideologie, již dokázal nápaditě přivádět do úzkých, ale snad ještě raději psal eseje a polemiky přístupné široké veřejnosti. Uměl hovořit a psát prostě a jasně o složitých věcech, aniž si je zjednodušoval. Stal se z něho guru studentů a umělců, žádající stále ještě jménem socialismu svobodu myšlení a tvorby. Do roku 1968 stál u všech protestních hnutí polské inteligence. V roce 1966 ho vyloučili ze strany, roku 1968 ho jako jednoho z vůdců bouřících se studentů vyhodili z univerzity. Stal se veřejným nepřítelem režimu a terčem vládní propagandy. Odešel do exilu a po čase zakotvil v Oxfordu, který se stal jeho druhým domovem. V Anglii pak vydal své nejznámější odborné dílo, třísvazkové Hlavní směry marxismu, v němž celou doktrínu před mezinárodním publikem elegantně a důsledně pohřbil.

V exilu také napsal program polské opozice sedmdesátých let, esej Teze o naději a beznaději (1971), v němž formuloval program důstojného života bez kompromisů se lží a přetvářkou, jíž je komunistický režim ze své podstaty. S polským disentem zůstal spojen jako jeho ideový spolutvůrce, mluvčí v zahraničí a organizátor pomocných akcí. Psal pro polské i mezinárodní publikum odborné, politické i literární texty, soupis jeho díla přesahuje čtyři stovky samostatných publikací.

V češtině mu knih vyšlo jen pár. V roce 1969 v jednom svazku Nebeklíč a Rozhovory s ďáblem, po roce 1989 ještě Metafyzický horor (1999) a Malé úvahy o velkých věcech (2004). Ale v Česku se Kołakowski vždy více četl než překládal. Od padesátých let tu byl stále přítomný jako inspirátor a ohlas jeho díla najdeme v českých revizionistických debatách šedesátých let, v publicistice pražského jara i v uvažování české opozice sedmdesátých let.

Na stará kolena pro polskou televizi natočil dva cykly krátkých filozofických přednášek, v nichž je zvěčněna jeho schopnost oslovovat širokou veřejnost. Starý pán sedí v knihovně, kamera se ani nepohne a čtvrt hodiny soustředěně vykládá o Kantovi a odpovědnosti člověka.

Obratně se pohybuje na nejistém pomezí mezi výstižností a srozumitelností. Výsledkem není popularizační groteska, ale uhrančivá podívaná, po jejímž zhlédnutí si i příští generace dobře představí, proč se právě Kołakowski stal nejznámějším kazatelem revizionismu. Letos v říjnu by mu bylo 82 let.