Tomáš Zahradníček: Demokracie je diskuse, pravdu mám já

[MF Dnes, 5.8.2009, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Pokud jsou obavy z návratu komunistů k moci nesmyslné a celý teď tolik kritizovaný antikomunismus jen projevem zabedněnosti, bude třeba se poohlédnout po jiných nebezpečích. Nějaké přece být musí, ne?

Obhlížení a zvažování rizik je užitečná věc: nehoda není náhoda.

Zkušenost dvacátého století učí, že parlamentní demokracie na národní úrovni je ve střední Evropě ohrožena autoritářskými recepty. Jejich nositelé nemusí vůbec vystupovat pod historickými jmény komunismus či fašismus. Mohou přijít třeba pod praporem svobody a demokracie, postupně ovládnout zavedený politický podnik. Takto si tupouni ostatně ukradli původně neurčitý pojem komunismu. Ještě v polovině devatenáctého století si pražský filozof Augustin Smetana myslel, že je možná také komunista, když se jako svobodomyslný učitel a spisovatel dožadoval práva zakouřit si ve své klášterní cele.

Nejméně nebezpečný komunista je podle mého odhadu dneska ten, který otevřeně říká, že je komunista. Jestli se někoho obávám, tak těch, kteří ani sami nevědí, že komunisty jsou.

Jak se projevuje tato „komunistická“ kvalita, o niž mi jde? Zvláštním druhem nekompromisního a bezohledného tupounství: mám své tři poučky, jimž věřím a sloužím.

Opravňují mě ke všem podlostem a špinavostem, které pokládám za okrajový a nutný projev své obětavé služby správným idejím. Takovýmito „komunisty“, kteří nebyli ani vteřinu v KSČ, je naše země bohatě zalidněna. Lhostejno, v co ráčili uvěřit, zda vyznávají svobodný trh a manažerismus, sociální stát a spravedlnost, řád a pořádek, jestli jsou to apokalyptičtí ekologisté, smělí vyrovnavači s minulostí, budovatelé nové Evropy, nebo odpůrci Lisabonské smlouvy. Spojuje je přesvědčení, že když oni kácejí les, tak mohou pořádně létat třísky. Nemají názorové oponenty, ale protivníky. S nimi nikdo diskutuje, ale hloupí a zlí lidé na ně pořád útočí.

Společně vytvářejí nesnášenlivé prostředí českého veřejného života, v němž se nedá popovídat si, zato se tu lze beztrestně na bližního vyřvat. Kvůli těmto „komunistům“ nejsme skoro na ničem domluveni, protože jsou všichni se všemi rozhádáni.

Demokracie je diskuse, která vyústí v domluvu, v řešení. Toto pokládám za riziko: že se u nás nelze na ničem dohodnout. Poražení, jak mě upozornil jeden pozorovatel zvenčí, v žádném oboru nedokážou uznat prohru, pogratulovat vítězům.

Všichni jsou stále vítězi. Nikdo se nespletl, nezmýlil, nechyboval. I když leží na zemi po prohraném souboji, tak je vítěz morální, oběť intrik a spiknutí. Ve sportu, v obchodu, v politice i třeba v uměleckých a odborných polemikách.

Komunisté z KSČM v tomto ohledu nejsou výjimkou, ale nejviditelnějšími mezi rovnými, jen pro to slovo v názvu. Na tupounské a bezohledné vyznavačství nemají monopol. Myslím, že bychom jejich vstup do vlády sotva zaznamenali a že by nepatrnost této změny mohla vést k překvapivým úvahám.

Ale to je jen ryze osobní odhad, stejně nejistý jako předpovědi, které o závažností komunistického nebezpečí vůbec nepochybují.

(Chci říct – odhad mnohem lepší a pravdivější než jiné, protože demokracie je diskuse, v níž mám pravdu já.)

Půdorys průšvihu, který čekám, vypadá následovně: Netolerantní a rozhádaná společnost nedostane padesát let času na kultivaci. Až nám dějiny znovu přihrají míč, všichni unavení, otrávení a znechucení vítězové nepodstatných půtek před ním utečou domů a do hospod. A budou sledovat, jak se rozhodne o nás a bez nás. A ještě budou vykládat, že průšvih dávno čekali, protože v tomhle úmorném prostředí, které si svobodně a demokraticky způsobujeme, to stejně nikam nevedlo.