Tomáš Zahradníček: A hlavně nepracuj!

[MF Dnes, 19.8.2009, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Mistr Toušek přijel v pondělí ráno a hned přeladil rádio na stanici s lidovou zábavou. Rozjařený mužík, co měl službu u mikrofonu, právě litoval posluchače, že zase musí do práce. V úterý se v éteru soutěžilo o dovolenou snů, ve středu o slevenky na víkendové povyražení. Od čtvrtka mleli jen o tom, že se konečně blíží zasloužený víkend. V pátek od rána odpočítávali, než posluchačům padne, jako kdyby měla startovat raketa na Mars. V sobotu - to jsme s mistrem pořád skákali po lešení - nás nabádali, ať si víkend parádně užijeme, což se nám dařilo jejich řečem navzdory. S nedělním polednem se v rádiu dostavila melancholie a každou chvíli nás litovali, že víkend pomalu končí. Ve večerním pořadu, kde si lidé přes rádio posílají blahopřání k narozeninám, přál nějaký pán své dceři, ať hlavně nemusí moc pracovat a zůstane pořád tak krásná a svěží. „To jsou dneska lidi pitomci, co?“ veselil se z toho mistr a zálibně si prohlížel seštukovaný sál, který díky teplému počasí rychle začínal bělat.

Přidávali nám místní kluci. Mistr Toušek, jak je jeho zvykem, do nich hned sáhl slovem. Když zjistil, že jeden má vážnou známost a jeho vyvolená chodí na stavební školu, vybídl ho, ať ji příští týden přivede s sebou, že ji naučí, jak se omítá křížová klenba, aby věděla, až bude třeba dělat stavební dozor. Ale kluk jenom pobaveně odvětil, že to by asi nechtěla, protože by si zničila nehty, a koneckonců že přece proto studuje, aby tohle vědět nemusela.

Dalšího přidavače, který při sebemenším pohybu očividně trpěl a čas od času, když kousek poponášel půl pytle vápna, vydával zvuky mučeného zvířete, Toušek zkoušel jinak. „Tohle všechno se ti bude ohromně hodit. Až budeš stavět, ušetříš spoustu peněz, když budeš vědět, jak se co dělá,“ švitořil od stropu, zatímco přidavač dunivě usedl na dolní patro lešení. „Já to potřebovat nebudu. Mně postaví firma,“ ozvalo se zdola zarputile. „A kde vezmeš na firmu, když nic neumíš a učit se nechceš?“ nedal se Toušek. „Já si vydělám hlavou.“ „A co budeš?“ „Ředitel ČEZ.“ Po této pohotové odpovědi se mistr vzdal práva na poslední slovo a vyškrabáváním malty z vajdlingu rozhovor ukončil.

V sobotu jsme složili lešení, kluci si šli užívat prázdnin. Mistr Toušek konečně vypnul rádio, zarovnal ho mezi nářadí do škodovky a já za ním zaklapl kufr. Po dvou týdnech srážky s koncentrovaným kultem nepráce mi to pořád vrtá v hlavě: Co vlastně chtějí kluci příštích 65 let dělat? Obávám se, že opravdu jezdit po italské riviéře. A kdyby se jim to náhodou nepovedlo, budou otráveně chodit do náhradního zaměstnání.

Kde se to tu vzalo? Z jakých hlubin se vynořilo a proč se tak snadno šíří pohanské vyznání potulných nádeníků, že práce je trest a neduh?

Pro křesťana je přece práce jedním z Božích darů, jímž se člověk podílí na zázraku stvoření. Pro řemeslníka je práce stavovskou výsadou a je přitom lhostejné, zda ke svému řemeslu potřebuje výuční list, nebo vysokoškolský diplom. Pro kapitalistu je aktivita hnacím motorem úspěchu; první vydělanou stovku si má vyfotit na památku a na stará kolena vyvěsit ve své továrně. Socialista má k práci posvátný vztah a věří, že právě schopnost pracovat odlišuje člověka od opice.

Marně přemýšlím, jakého vyznání jsou asi lidé, kteří prací pohrdají, bojí se jí a utíkají před ní do škol, jež omylem pokládají za výtah do světa, v němž se nic nedělá. Naši přidavači oplývali názory na to, co je zdravá strava, která motorka je nejlepší a jak nejpříjemněji prožít víkend. O práci, navzdory našemu snažení, nevědí skoro nic. Asi to pro uvědomělé konzumenty ani není téma k hovoru.