Tomáš Zahradníček: Chvála odborů v akci

[MF Dnes, 26.8.2009, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Krize mě naučila vážit si odborů. Už rok pozoruji dvě firmy v obtížích. V první se prostřednictvím odborové organizace zapojili zaměstnanci do záchranných prací.

Ve druhé osaměle bloumá krizový manažer se svým tajemníkem a občas něco prodají, zruší nebo pár lidí propustí. Zaměstnanci tam odbory nemají – ke škodě všech zúčastněných. Šéf tudíž nemá žádného partnera, od něhož by se dozvěděl, co se ve firmě skutečně dělo a děje.

Kudy se léta vyhazují peníze oknem, kdo a proč vymyslel nevýhodné smlouvy a těžkopádnou organizaci práce, kam mizí nafta. V čem je pro podnik nepostradatelný ten rozcuchaný a nemluvný podivín, na němž právě spočinulo vyhazovací oko. Kteří vedoucí pracovníci se přetrhnou jenom při leštění kliky ředitelny, pumpování podnikové kasy a v překážení v práci ostatním.

Zkrátka všechny firemní tajnosti, které obyčejně ví každý kromě šéfů.

Nikomu nezáleží na zachování podniku tolik, jako jeho dobrým pracovníkům. Zvlášť široko daleko není jiný, v němž by se mohli se svým řemeslem uplatnit. Že je zle, vidí každý, a má-li na výběr, zda se uskromnit, nebo o práci přijít, nebude dlouho váhat. Problém ve firmě bez odborů je v tom, že se o problémech nahlas nemluví. Není kde. Zaměstnanci nemají ani své mluvčí, ani důstojnou příležitost. Nejsou na nic tázáni. Všechny jejich debaty v důvěrných kroužcích u kafe, i kdyby se při nich vymyslelo deset reálných plánů, jak zlevnit a zjednodušit provoz, k ničemu nevedou, protože se rozhoduje u jiného kafe, kde obsah těchto analýz a návrhů neznají.

Pozorovat dobře fungující zaměstnaneckou samosprávu je poučné. Dřív jsem to neznal. Za mého mládí byly státní jednotné odbory vysmívanou organizací rozdělující na Mikuláše čokolády, aspoň mezi námi, potomstvem pražských učitelů a úředníků. Až zpětně se dozvídám, že v dělnickém prostředí i tehdy působily přece jen jinak. Některé podnikové organizace se dokázaly i v sedmdesátých a osmdesátých letech ozvat proti nespravedlivému počínání vrchnosti i účinně pomáhat šikanovaným kolegům a disidentům. Na začátku devadesátých let se v myšlení mladých trubadúrů liberálního kapitalismu, k nimž jsem patřil, na odbory pohlíželo přezíravě a současně podezřívavě. Jako na spolky lidí bránících své neudržitelné postavení, brzdících nutné reformy, chápané neproblematicky jako změny v každém ohledu k lepšímu. Nechápal jsem sice, proč se ho účastní jako jedna z vůdkyň odborů v nových poměrech Alena Vondrová, již jsem od dětství znal jako milou a chytrou tetu ze sousedství, ale nevrtalo mi to hlavou zase tolik, abych na něco přišel.

Žil jsem posledních dvacet let ve světě bez odborů, na pracovištích, kde vůbec nepůsobily. Nevím ani o žádném z mých generačních druhů, že by se o sebeorganizaci pracovníků zajímal. Z firmy do firmy se chodilo podle osobního gusta a spory se zaměstnavateli a šéfy, o něž nebývala nouze, každý pokládal za osobní věc, do níž ostatním vlastně nic není.

Jelikož jsem tehdy jako zelenáč podléhající bez dostatečného odporu duchu doby psával do novin uštěpačné poznámky na adresu odborů, sluší se ohlásit názorový obrat, který způsobilo pozorování malé odborové organizace v souboji s krizí. Vesměs jde o ženské, které po hmotné stránce vlastně nemají oč přijít, protože se jejich výdělky málo liší od podpory v nezaměstnanosti.

Vidět je, jak se starají o osud své továrničky, jako kdyby jim patřila a majitel se s nimi v tučných letech dělil o zisky, to je zatím největší zážitek, jaký mi krize připravila. Nejlepší na tom je – nerad bych to o poločase zakřikl – že to mají podle všeho rozehráno na výhru.