Tomáš Zahradníček: Cestou do školky

[MF Dnes, 2.9.2009, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Cestou do školky byla naše Julina vážná. Kráčela vzpřímeně jako na popravu. Od jara se čas od času dožadovala, abychom jí vypočetli, kolikrát se ještě vyspí, než začne také chodit do školky jako starší Máňa.

Hrozba, že nám ji vrátí, na ni působila nejvíc ze všech. Naučila se kvůli tomu po obědě spát bez plínky, a dokonce si občas přestala okusovat nehty. Snad jenom mikulášští čerti - zdivočelí deváťáci se loni až příliš položili do role - se do jejích řečí vraceli tak často jako toužebně očekávaný společenský vzestup.

Trochu ji trápilo, že půjde do horní školky mezi menší děti, zatímco sestra už postoupila do dolní k předškolákům. Hlavně však, že půjde a nikdo už jí nebude říkat, že je na to moc malá.

Včera ráno byla jako vyměněná. Vždycky, když jsme chvátali, přiváděla nás svou bezstarostnou pomalostí k zoufalství. Teď byla ze všech nejvážnější ona, dvě růžové sponky si dlouze rovnala na hlavě. Za pět minut osm, když se rodinná delegace řadila za kočárkem, s křikem vyrazila na záchod. Už jí to začalo. Pětiletá Máňa její nervozitu sledovala soucitným pohledem zkušené ženy a nešetřila radami do života. Vyslovovala je mazlivě hrozivým hlasem, jimž některé babičky oslovují děti.

Vyšli jsme přesně v osm a zdáli slyšeli, jak na školním dvoře paní ředitelka zrovna vítá prvňáčky. Proslov ukončila přáním, ať školní rok všem rychle uteče a začnou zase prázdniny. Zatleskali jsme, ale nikdo se nepřidal.

Julie mě vzala za ruku a beze slova vyrazila k horní školce. Zkoušel jsem si s ní cestou povídat. Nevnímala mě. Ve snách došla k cíli, mechanicky se přezula do bačkor.

Jako by si ani nevšimla paní učitelky a dětí, které většinou dobře zná. Zamířila k první hračce, která jí padla do oka, k jeřábu, a začala s ním otáčet. „Ahoj, Julčo,“ pozdravila ji paní učitelka. „Ehe,“ řekla jindy upovídaná dcerka a dál točila jeřábem. Tiše jsem se vytratil.

Sešli jsme se doma a divili se.

Sotva jsme se trochu zaškolili na chov malých dětí, holky už mají vlastní program. Nechtěli jsme je déle držet. Jsou na svůj věk docela šikovné a jsou do světa. Vídat přes plot děti z okolí, jak jdou společně se školkou na hřiště, by už braly jako ponížení.

A stejně jsem v tu chvíli úplně chápal rodiče, kteří své děti pustit nedovedou a organizují pro ně doma i školní výuku. Přitom naše obecní školství není žádná velkokapacitní vychovatelna s vyhořelými pedagogy, ale blízký a přehledný ústav, v němž vládne sousedská atmosféra.

V deset jsem je potkal za jídelnou. Tříleté a čtyřleté děti seřazené způsobně do dvojic kráčely na procházku. „Helé! Támhle je můj taťka,“ zakřičela Julie, vytrhla se Barče a rozrazila dvojici, která šla před ní. Bylo po útvaru. Paní učitelka si je bez obtíží porovnala a já užasle hleděl na děti, které doma neposlechnou ani napodesáté, jak se ochotně podvolují úřední autoritě, i když má podobu vlídné tety Alči.

Když jsme pro ni po obědě přišli, vyřítila se Julie mámě vstříc.

Bylo na ní znát, kolik sil ji první dopoledne v nové firmě stálo. Zkoušela se o všechno hádat, málem se poprala s miminem o místo v mámině náručí. Upadla na rovné podlaze a natloukla si nos. Když jsme ji konečně dopravili do postele, hned usnula a chrápala jako dřevorubec.

„Ve školce jsi už byla, zítra zase můžeš zůstat doma,“ pokoušel jsem ji, když jsme ji po třech hodinách vzbudili.

„Půjdu do svojí školky,“ pravila sveřepě a udělala na mě nejhorší obličej, jaký umí. A já viděl, že se daly do pohybu věci, které už nezastavíme, a že bych měl pomalu začít odkládat na věno.