Tomáš Zahradníček: Ukotven v sociální síti

[MF Dnes, 16.9.2009, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Psali všude v novinách, že pokrokové mládí světa už se spojilo na internetu do sociálních sítí a že se přidává i pokrokové stáří. Všichni si zřizují virtuální domácnosti. Zvou do nich známé. Ukážou si fotky nových domů, dětí a partnerů, proberou novinky, vymění recepty. Svolávají se na oslavy a na výlety, do divadel a do hospod, aniž musí zvednout zadek od počítače nebo telefon. Pochopil jsem, že bych měl srovnat krok s dobou.

Psali, že mladé holky z celého světa nemají rozum a klidně si vyloží na Facebook fotky tak, že odpovědné pozorovatele jímá hrůza, jestli si jich nevšimnou zvrhlíci. To už jsem nevydržel a nalistoval stránky Facebooku. Rozumějte, novinář není čumil jako ostatní. Znám své povinnosti.

Otevřel se nekonečný seznam jmen a přezdívek, s datem narození a malou portrétní fotečkou či bez ní. Mladých holek i kluků nespočetně a u každého seznamy dalších mladých holek a kluků, s nimiž jsou ve spojení. Obě neteře, pochopitelně.

Abyste se dostali dál, musíte se v síti zaregistrovat a požádat každého, o koho stojíte, o přístup na jeho stránky. Teprve potom můžete vstoupit do jejich virtuální domácnosti, prohlížet fotoalba a sledovat řeči, které vedou s ostatními. Ulevilo se mi, že zvrhlíci to nemají tak snadné, a váhal jsem, co dál.

Zaregistroval jsem se. Aby si nás zase nepletli se slovníkářem z Hradce a dalšími jmenovci, nahrál jsem i podobenku. Nikoho jsem neoslovoval a čekal, co se bude dít.

Za pár dní se ozvali dva. Spolužák mojí ženy a veterinář z Opavy. Zaskočilo mě to. Co já tam s nimi? Potvrdil jsem, že je znám, a stali jsme se „přáteli“, jak nám oznámil e-mailem robot, který všechno řídí. Kouknul jsem se hned, co tam ve svých domácnostech vlastně dělají. Přiměřeně věku. První tam má fotky z rodinné dovolené, druhý z večírků. Prohlížel jsem si je a byl jsem rád, že už nejsem sám.

Mít jenom dva přátele? To ne.

Když jsem pozdě večer seděl u stroje, unavený tak, že jsem ani nemohl vstát a jít spát, začal jsem sám hledat. Našel jsem tři kolegy, s nimiž sedím v kanceláři. Psát jim? Komické.

Vidím, že přítomni jsou skoro všichni mediální šéfové, každý tu má stovky přátel. Pár z nich jsou staří kamarádi, trhali jsme spolu Četku z dálnopisu. Není ale blbé se jim takhle připomínat? Jdu dál a nacházím kluky z mojí skautské družiny Ježků, od nichž jsem před 20 lety prchnul do novin. Aspoň myslím, že to jsou oni. Jména sedí, ale tenkrát jim bylo dvanáct a na portrétech jsou samí dospělí muži, jeden již plešatící. Hele, tady je spolužačka, kterou jsem doprovázel ze školy přes Fidlovačku, vrátila se k dívčímu jménu. Radši ne. Zamířil jsem do ciziny. V Americe jsem našel Alenu z Minska. Kdysi na koleně vyráběla časopis proti Lukašenkovi a se svým druhem napsala výbornou knížku. Pak je to zmohlo, rozešli se. Úžasná ženská, špatné zprávy. Obratem píše, že měla grafické studio v Atlantě, ale loni zkrachovala. Špatné zprávy nechci, sám mám dost. Hledám další kamarády ztracené ve světě, ale nikoho nenacházím. Snad na tom nejsou tak bídně, že nemají ani připojení?

Už bylo skoro ráno a já osamělý na Facebooku a nechtělo se mi od něho vstát jen tak. Hledal jsem a hledal, až jsem našel Zdeňka. Odeslal jsem mu žádost o přátelství s vítězoslavným pocitem, že jsem čas tak úplně nepromarnil.

Když jsme se v poledne potkali u vrat, už jsem na to zapomněl. Až při podvečerním pinci jsem se mu omluvně přiznal, že jsem ho ve chvíli slabosti požádal o přátelství a že ho klidně může odmítnout.

Srknul si kafe a vesele se ušklíbl, že už ho přijal. A pak jsme jako každý den hráli a já měl radost, tráva neklouzala a míček mě poslouchal jako už dávno ne.