Tomáš Zahradníček: Arsène Lupin proděkanem

[MF Dnes, 23.9.2009, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Plzeňská univerzita řeší plagiátorskou aféru proděkana pro vědu právnické fakulty. Na stará kolena obhájil disertační práci. Když si ji teď zájemce po třech letech vypůjčil v knihovně, našel v ní opsané cizí studie. Po sobotních článcích v Lidových novinách, které případ popsaly, proděkan překvapivě prohlásil, že exemplář neobsahoval pravou disertaci. Prý schválně umístil do knihovny zjevný plagiát jako léčku na nepřátele. To je ovšem intrika hodná mistra záměn, Arsène Lupina. Na tomto místě zápletky ve všech lupinovských příbězích stojí věta, která patří i sem: „Po těchto senzačních zprávách se rozdychtěná veřejnost chvěla nedočkavostí, jak se šokující aféra dál vyvine a zda se policii podaří záhadu vyjasnit.“ Chvěji se i já. V mezičase bych rád objasnil záhadu s tím souvisící, totiž to, proč dnes u nás dlouholetý vysokoškolský učitel v předdůchodovém věku vůbec obhajuje disertační práci. Případ tak upozorňuje na chyby v systému udělování nejvyšších akademických titulů. Neřeší se jenom v Plzni.

Pro nejstarší, dosud aktivní generaci sahají kořeny těchto potíží do počátků normalizace. Značná část vědců a učitelů ze společenskovědních oborů tehdy odešla po čistkách.

Většině těch, kteří je přežili, se zastavil kariérní postup. Dvacet let se s udělováním titulů nápadně šetřilo, snad proto, aby před každým oslíkem stále visel snopek sena, na který ne a ne dosáhnout.

Po převratu roku 1989 se aspoň u některých lidí křiklavá nespravedlnost napravila a vyrovnal se nepoměr mezi kompetencemi a titulaturou. Naprostá většina příslušníků starších generací se však nevrátila kvůli tomu, že formálně nesplňovala předpoklady: neměli tituly odpovídající věku a schopnostem. Případně z téhož důvodu odešli po pár semestrech pryč.

Z té doby také pochází další problém, který se dnes na vysokých školách řeší nejčastěji. Část lidí tehdy zanedbala starost o titulární vzestup. Případy, které osobně znám, napovídají, že to bývali lidé v popřevratové době aktivní, reformovali instituce a výuku nebo třeba hodně bádali, publikovali. Příkladem budiž historik Dušan Třeštík, jemuž lidé spontánně říkali „pane profesore“, ale nikdy se nestal ani docentem. Popřevratovým reformátorům je padesát až šedesát. Skončila doba, kdy se tolerovalo, aby na vedoucích místech působili bez vyšších titulů. Na praxi se nehledí. Schopní dorostenci dnes obhajují disertace ve věku kolem třicítky, jsou jich celé zástupy. Mladým kapitánům těžko může velet poručík, i kdyby se osvědčil v úloze generála. Současný systém nezná žádný mechanismus výjimečného povyšování, který by se teď hodil.

Nejvyšší akademické tituly nejsou spjaté s učitelskou funkcí, ale s osobní hodností. A tak se šedesátiletý člověk, který celý život působí jako vysokoškolský pedagog, formálně zapisuje k doktorskému studiu, aby mu fakulta mohla vůbec prodloužit smlouvu. Nebo ho pověřit funkcí, pro niž má všechny předpoklady -až na ten titul. Staří učitelé předstupují před komise složené ze svých žáků. A pokoušejí se sepsat disertace, což se má dělat zamlada, kdy člověk lépe vyšetří pár let času na soustředěnou práci nad jednou dílčí otázkou. Vzpoura je možná jediná: vykašlat se na to a jít do předčasného důchodu, což je řešení, které podle mých zkušeností obyčejně volí ti nejlepší, nejpotřebnější.

Fraškou je doktorské studium pětašedesátiletého učitele práv z Plzně, celkem bez ohledu na to, jestli byla disertační práce opsaná. Stejně jako jsou fraškou docentské a profesorské tituly před jmény lidí, kteří nikdy pořádně neučili a neučí.