Tomáš Zahradníček: Proč jsme chtěli náš socialismus?

[MF Dnes, 30.9.2009, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Některá psaní docházejí k adresátům se značným zpožděním. Trvalo dvacet let, než se dozvěděl Petr Pithart, co psali lidé v dopisech, které po 17. listopadu 1989 přicházely z celé republiky do pražského ústředí Občanského fóra.

Tenkrát nebyl čas je otevírat, nepřečtené skončily v archivu. První je prozkoumal až mladý americký historik James Krapfl při sbírání materiálu pro knihu o československé revoluci, která letos vyjde v Bratislavě. Ochutnávku pro české publikum přivezl před dvěma týdny na konferenci do Liblic. Ve své přednášce vylíčil, co vlastně lidé psali a žádali. Ukázalo se, že ještě v prvních týdnech revoluce chtěli socialismus, jenže jiný, lepší, svobodný a demokratický. Petr Pithart poslouchal v publiku a v následné debatě vyjádřil své pochybnosti: Socialismus? To podle něho už nebyl žádný program ani všeobecné přání.

Krapfl opáčil, že tisíce listopadových dopisů a prohlášení četl zcela střízlivý a že se v nich nade vši pochybnost psalo o lepším socialismu. Jeho zjištění ostatně potvrzují průzkumy veřejného mínění, které pohotově zorganizovali sociologové z Ústavu pro výzkum veřejného mínění. První už ve dnech 23.–24. listopadu 1989. Napadlo je položit mezi jinými i otázku, jakou cestou by se měla společnost dál vyvíjet. Nabídli čtyři odpovědi: socialistickou cestou, kapitalistickou cestou, něco mezi tím a nevím. Nejméně lidí volilo kapitalistickou cestu – pouze 3 procenta dotázaných. Drtivá většina chtěla buď socialistickou cestu (45 procent), nebo něco mezi tím (47 procent). Tyto údaje se málo připomínají, přestože byly zveřejněny už v roce 1990. Čas od času se na ně odvolává starokomunistická publicistika a dokládá jimi své tvrzení, že obyvatelé byli tenkrát monstrózně podvedeni. Vyšli do ulic protestovat proti policejní brutalitě, a než se vzpamatovali, sebrali jim socialismus a podstrčili místo něj kapitalismus, o který dohromady nikdo nestál.

Myslím, že Petr Pithart měl navzdory těmto faktům pravdu a že nedorozumění je hlavně terminologické. Působí ho pojem socialismu. Pokud lidé nestáli o vládu politbyra komunistické strany, znamená to, že nechtěli socialismus, i když to pro zmatení jazyků a pojmů ještě nevěděli. Socialistická cesta i ta třetí cesta mezi socialismem a kapitalismem, které lidem nabízeli výzkumníci jako směrovky na rozcestí, měly jednu podstatnou chybu: nikdo je ve skutečnosti neviděl. Demokracie znamenala volby, střídání u moci, otevření země a ekonomiky světu. Tedy kapitalismus, když nemáme dost ropy a plynu, abychom mohli s rukama na kohoutku něco tvořivě vynalézat jako v Rusku, Íránu nebo Venezuele.

Přesto mám podezření, že by nebyla celá pravda, kdybychom hlasy pro socialismus přešli jako pouhé terminologické nedorozumění.

Chvilkové nálady a pohnutky se po dvaceti letech těžko loví z paměti – umíte někdo vysvětlit, proč jste tehdy skoro všichni říkali, že nechcete kapitalismus? Myslím, že tento náš vzkaz nám samým se má číst následovně: Nechceme spáchat hromadné harakiri, chceme i přes nezbytnou změnu zůstat sami sebou. Ať se reformuje stát a politika, ať se zlepší ekonomická a ekologická situace, ať se chytnou za nos ostatní, ale já jsem já, jsem tady na světě už dvacet, čtyřicet nebo šedesát let a nikdo ode mě nemůže čekat, že teď začnu chodit po hlavě.

V tomto ohledu se revoluční přání vlastně naplnilo. V tomto smyslu jsme si socialismus společnými silami ubránili. Cesta jako cesta, zůstali jsme doma ve svých životech a jsme tu pořád spolu pěkně pohromadě.