Tomáš Zahradníček: Jak se dělá protibyrokratická komise

[MF Dnes, 7.10.2009, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Balík za balíkem valí se úsporná opatření. Na pořadu je oblíbená racionalizace státní správy a snižování počtu zaměstnanců placených z veřejných rozpočtů. „Je statisticky dokázáno, že v Rakousku roste počet úředníků třikrát rychleji než počet obyvatelstva. Až potom, co se narodí tři úředníci, smí se narodit zase jeden člověk,“ posmíval se před první světovou válkou vídeňský spisovatel Hermann Bahr výsledkům vládních protibyrokratických komisí. Vláda zaskočená rostoucími počty úřednictva je povolávala od osmdesátých let 19. století až do posledních let monarchie. Během té doby se počet státních zaměstnanců zdvojnásobil.

V první republice začalo protibyrokratické tažení velmi brzy – pod dojmem statistik, které ukazovaly, že počet státních zaměstnanců rychle přesáhl hranici tří set tisíc. Na základě zvláštního zákona vznikla v roce 1921 parlamentní „úsporná komise“, složená z 24 poslanců a senátorů. Získala výjimečné pravomoci „k zjednání všestranné a účelné spořivosti ve správě a hospodářství státu, zemí, žup a župních svazů, zejména též v podnicích, ústřednách a komisích“.

Brzy se dostala do střetů se státní správou, jíž začala nahlížet do šuplíků. Faktický zánik komise způsobila její snaha zabránit koupi reprezentativního paláce pro pozemkový úřad na Václavském náměstí. Navrhovala nechat být předraženou nemovitost, dohazovanou státu vyhlášeným pražským šikulou s politickými konexemi, a postavit něco skromnějšího za městem. Poslanci a senátoři, kteří se do svého úkolu pustili s příliš velkou horlivostí, ztratili podporu vlastních stran a předseda přestal komisi svolávat. Největší užitek z jejího působení tak měli fejetonisté a satirické časopisy.

Myšlenky na oživení úsporné komise přišly s nástupem hospodářské krize. To už měl stát o další desítky tisíc zaměstnanců víc. Při přijímání dobového úsporného „balíku“ v prosinci roku 1932 (snižování platů ve státní správě a důchodů – také tehdy se šlo příkladně odshora a například prezidentovi snížil plat o celou polovinu, poslancům obou komor o třicet procent) se parlamentní „úsporná a kontrolní“ komise opět ustavila. Dostala nové pravomoci pro prosazování „úspornosti ve správě státu a státních nebo státem spravovaných podnicích, ústavech, fondech a zařízeních“. Tentokrát se už stala stálým a pravidelně zasedajícím orgánem parlamentu – ale jinak o ní už nikdy nikdo neslyšel. Určitě si řeknete, že to je jasné a komise zkrátka k ničemu nebyla.

Mne to, přiznávám, napadlo také, ale je to tak podezřele jednoduché vysvětlení, že zkouším přemýšlet i o jiném. Co když, povězme, její členové prostě diskrétně vykonávali své zákonem stanovené povinnosti bez skandálů a zbytečného šumu? Hm.

Jelikož se tato forma kontroly státních výdajů a administrativy patrně osvědčila, po válce se na její tradici v lidově demokratickém parlamentu navázalo. Stát od roku 1945 mohutněl znárodňováním, rozšiřováním své působnosti, a tak se logicky muselo spořit o to usilovněji.

Připomínám tuto tradici proto, že vzhledem k nastalé situaci visí zrod nové úsporné komise ve vzduchu. Předpokládám, že si ve vládě drbou hlavu, jak to zaonačit, aby nebyla pro smích. To prosím nijak zařídit nejde a terčem vtipů se každý takový pokus určitě stane, což nic nemění na tom, že je třeba ho podniknout. Možná by mohli přispěchat na pomoc milovníci alternativních vizí historie a zkusit přemýšlet o tom, jak by to na světě vypadalo, kdyby rozšiřování moderní státní správy od samého počátku všechny ty úsporné a protibyrokratické komise aspoň nebrzdily.