Tomáš Zahradníček: Co zbylo z Kundery, hrdinů a udání

[MF Dnes, 14.10.2009, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Kunderovská aféra začala právě před rokem. Žádná jiná věc dávno nezískala tolik pozornosti a nenapsalo se o ní tolik článků ve všech novinách a časopisech jako o reportáži z Respektu, která se jmenovala „Udání Milana Kundery“.

Při ohlédnutí zpátky se dá těžko říct, že se o případu vedla diskuse. Spíš několik souběžných samomluv.

To je první bod mé roční bilance - mluví-li se o nějakém problému v médiích, vůbec to neznamená, že se osvětlí.

Mluvením se vyjasňují pozice, věcnou podstatu by mohla objasnit jenom práce. Historický výzkum má svá prostá pravidla, jimiž dospívá k jasným výsledkům. Pokud by stál před problémem, jak došlo k zatčení Miroslava Dvořáčka na Letné, vymezil by okruhy pramenů a jeden po druhém by je dohledával.

Zatčení neproběhlo v temném lese, ale na studentské koleji, takže nějakou verzi toho, proč kriminalisté odváděli cizího muže, musely druhý den znát desítky lidí. Zpravodajská služba, která Dvořáčka vyslala, se musela ptát, co se stalo. A přišlo by se na další otázky ukazující k institucím, jejichž archivy je třeba prostudovat, a k lidem, které je třeba vyhledat, případně jejich rodiny a pozůstalosti. Výzkum by toto podnikl, nálezy utřídil a dospěl k závěrům. Mohlo by k nim patřit i zjištění, že nic nenasvědčuje tomu, že by se věci udály jinak, než stojí v policejním hlášení. Teprve potom bychom mohli souhlasit, že zprávu o kufru neznámého muže nejspíš na policii přišel ohlásit Milan Kundera, ač si to nepamatuje. Ale tuto práci nikdo neudělal - a to je druhý bod roční bilance.

Ač stále nemáme jistotu, co se vlastně stalo, je nám dobře známo, co si kdo myslí.

První tábor řečníků, k němuž patří autoři výchozí reportáže, stojí na stanovisku, že je potřeba diskuse o českém komunismu. Jestli správně rozumím, znepokojuje je skutečnost, že nástup diktatury proběhl takřka bez odporu. Nezůstávají u teze, že historie komunismu je právě tímto varovná, ale shromažďují dokumentaci k osudům lidí, kteří chodili po světě vlastními cestami. Vyzvedávají je jako příklady - viz rozhlasový cyklus o „hrdinech a zbabělcích“. Z této práce vznikla aféra jaksi mimoděk.

Popsané východisko autorů podle mého způsobilo, že nález nevyhodnotili s chladnou hlavou. Usoudili, že objevili něco, co pohne netečnou veřejností. Tím si vysvětluji také fakt, že námitky četli jako snahu se diskusi o komunismu vyhnout, „zavřít hubu kritikům“ (Adam Drda). Proto jim připadaly nedůležité. K replikám si vybírali pouze vyjádření, která jim potvrzovala tezi o „narcistně pohodlném výkladu minulosti“ (Petr Třešňák). Jenže polemických táborů bylo ve skutečnosti mnoho a každý hovořil o něčem jiném. Jedni literáti protestovali proti čtení beletrie jako zrcadla autorova života, jiní vysvětlovali, že básník stalinistických let není totéž co básník-stalinista.

Někteří pamětníci nesouhlasili s popisem atmosféry roku 1950, další s vykreslením Milana Kundery. Historici vznesli námitky proti výkladu klíčového pramene. Během krátké doby se k textu autorů snesly desítky otázek, na které dosud neodpověděli. Obávám se, že to ani nepokládají za svoji povinnost, protože soudí, že nebyly míněny vážně, ale že to byly triky, jež měly zamezit debatě o komunismu a o vině. To je pro mě poslední a nejvážnější bod roční bilance - v prostředí, kde si lidé neodpovídají na otázky, se nedá rozumně mluvit o ničem, natož o minulosti.

Bez odpovídání se nekoná debata, pozice se neupřesňují, argumenty nevyvíjejí, nic nového nevyplyne. Vzniká jenom hluk hovorů lidí, kteří propagují vlastní názory.