Tomáš Zahradníček: Ještě pár seznamů a víme všechno!

[MF Dnes, 11.11.2009, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Prohlédl jsem si soupis zaměstnanců ústředí československé rozvědky z listopadu 1989 vydaný na internetu Ústavem pro studium totalitních režimů k 20. výročí. Z naskenovaných osobních spisů se dozvíte data narození a průběh školní docházky českých a slovenských Bondů. Vidíte, kdy do firmy nastoupili a jak v ní stoupali po schůdcích a polepšovali si hodnost a plat. Kolik dostali vyplaceno na odměnách.

Prohlížím ho už několikátou hodinu a pořád nemohu pochopit uvažování lidí, kteří si dali takovou práci. Proč ho dát na internet?

Pokud někdo z těch lidí někomu něco provedl, měl být trestán. Ale potrestat všechny bývalé zaměstnance rozvědky pracující v ústředí k 17. listopadu 1989 zveřejněním jejich jmen, platů a podobenek?

Proč? Že se ústředí rozvědky oficiálně nazývalo první správou Sboru národní bezpečnosti, takže to také byli „estébáci“?

Vidíte tam dnešní čtyřicátnice, které nastoupily jako sekretářky v pražské centrále krátce před listopadem 1989. Vidíte tam jména šifrérů na československých ambasádách, kteří spadali pod rozvědku – právě oni představují nemalou část celého seznamu. Za každého režimu patří šifréři k policii, to věděl a ví každý, kdo se jen otřel o svět zahraniční služby. Proč mají být zveřejněna jejich jména a data narození, místo, kam chodili do základní školy, a výše jejich platu?

Kvůli poznání minulosti? Ale jděte! Ani bezpečnostní riziko tito lidé nepředstavovali žádné. Všechny údaje má stát celých dvacet let k dispozici. Dobře o nich věděli také všichni cizinci na Západě i na Východě, kteří to vědět potřebovali.

Proč tedy stát zveřejňuje osobní údaje svých bývalých zaměstnanců? Aby jim udělal ostudu? Aby byl k smíchu?

Máte tam dále seznamy rozvědčíků, kteří působili na ambasádách s diplomatickým krytím, formálně vyslaní buď ministerstvem zahraničí, zahraničního obchodu, nebo exportními podniky. Tak to chodilo dřív a tak to chodí dodnes. Proč a za co mají být jejich jména zveřejněna? Kvůli poznání minulosti? Co z takového seznamu chcete poznávat?

Ano, je velice pravděpodobné, že se v této záplavě údajů vyskytují lidé, jejichž činnost by bylo opravdu užitečné popsat: analytici, kteří sledovali mezinárodní politiku, organizátoři akcí proti českému a slovenskému exilu, autoři provokací a dezinformací podstrkovaných západnímu tisku, zloději výkresů a patentů dodávaných našim firmám.

Ale kdo tam byl kdo? Jak celý systém fungoval? Kdo a proč na seznamech chybí? He?

Zpráva o zveřejnění kartotéky na internetu vyšla s grandiózním podtitulkem, že jde o první počin tohoto druhu ve východní Evropě. Na celém světě, dodávám já! Před námi ještě nikdo nezveřejnil 20 let staré jmenné seznamy zaměstnanců ústředí rozvědky. Patrně z nedostatku fantazie.

Jmenný seznam, opět se mi potvrzuje, je nejtypičtější žánr české popřevratové literatury. První republika se nechala oslavovat básněmi, komunismus častuškami, my slavíme svobodu vydáváním personálních evidencí. Už nejdou tolik na dračku jako svého času Cibulkovy seznamy a signatáři anticharty, ale jede se dál podle osvědčeného mustru. Lidí je moc, archiválií je moc, vyšetřovatelů minulosti málo. Nelze se vrtat v jednotlivostech a zjišťovat, kdo byl kdo, kdo co a proč vlastně dělal.

Resort vnitra už bude brzy vydán celý, tak jsem zvědavý, kam dál se ediční úsilí posune. Vydat seznamy lidí, kteří jeli s Čedokem do Leningradu? Nositelů Řádu Vítězného února? Studentů komunistické žurnalistiky? Seznam nevydaných seznamů, tím bych začal.