Tomáš Zahradníček: A neříkejte mu Milouši!

[MF Dnes, 18.11.2009, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Nehneme se z místa, dokud se nepodaří zlomit korektorskou kletbu a vrátit poslednímu šéfovi komunistického státu jeho jméno. Ďábel se skrývá v detailech. Výstřední nápad rodičů pojmenovat ho Milouš sice na úřadě nezměnil, ale představoval se obyčejněji - Miloš.

S praštěnými nápady rodičů se musí vyrovnávat kdekdo. Jenom neústupnost mojí ženy způsobila, že se naše třetí dcera nejmenuje Květoslava. Porodnice se jenom hemží Terezami, Elišek najdete v každé školce dvanáct do tuctu. Co z těch dětí jenom bude? Květa Zahradníčková, to by bylo jméno. To by byl program. To by země vzkvétala!

No nic, máme Amálku.

Rodiče Jakešovy úplně chápu.

Pojmenovat syna není jen tak.

Doba se vyvinula směrem, který tenkrát v létě roku 1922 nedohlédli. Nechci jim to vytýkat a už vůbec ne se jim za to posmívat, vždyť oni často nedohlédnou lidé studovanější a zcestovalejší než rolníci z Českých Chalup. Mysleli to dobře. Musíte být opravdu hluší, abyste neslyšeli, co chtěli říci. K jakému životu tím syna zavazovali.

Brzy se přišlo na to, že erbovní jméno není moc praktické a budí nežádoucí pozornost. Učitelé mu raději psali na vysvědčení Miloš a on se tak začal sám psát a představovat.

Jak teď vzpomínal v rozhovoru pro časopis Týden, trvalo to až do jara 1990. „Když mě vyšetřoval bývalý prokurátor Sokol, který žádal zakázat komunistickou stranu, zadíval se do občanské legitimace a tam mám napsáno Milouš. Hned to pustil do světa a udělal z toho obrovskou záležitost, která se táhne dodnes.“

Zjištění, že Jakeš je občankovým jménem Milouš, někteří prostší spoluobčané pokládali za důkaz o další velké lži komunismu. Začali mu důsledně říkat Milouš. Patrně v domnění, že tím bojují za pravdu. Nebo ho chtěli zesměšnit? Zrovna v jeho případě to nedávalo žádný smysl. Zesměšňování je dobrou zbraní proti charizmatickým tyranům v plné síle a u moci, ale proti sesazenému Jakešovi, vyloučenému z KSČ?

Když jsem čas od času jeho jméno uváděl, napsal jsem vždy Miloš, ale tiskem vyšlo Milouš. Mám dojem, že po dvaceti letech je nejvyšší čas s touhle zábavou přestat a vrátit Jakešovi jeho jméno. Korektoři všech novin, trhněte si už! Bylo mi to trapné a protivné od samého počátku, jenom nebyla příležitost o tom mluvit. Až teď jsem ji vycítil. O tom, že máte pamatovat, rozvíjet a upevňovat, jste po uplynulém týdnu poučeni dostatečně. Za sebe dodávám jediné: A neříkejte mu Milouši!

Sledoval jsem všechny pokusy, Havlův i Klausův, ale nenašel jsem se v tom. I když bych se našel rád. Také cítím jubilejní puzení být s nimi, být s vámi jedním kolektivem. Organismem. Hledal jsem další vizionáře - a našel Adrianu Krnáčovou (článek Maturita Česka vydaný v pondělí na jejím blogu na Aktuálně.cz). Mladá a chytrá, zkušená a praktická, sepsala úkoly způsobem, který je mi bližší než prezidentský. A jak jsem je četl, byl jsem rád, že je už sepsala a že vám je tu mohu jenom doporučit k prostudování. Mořil bych se s nimi, sotva by se mi podařilo dát je tak pěkně dohromady. Nejspíš bych si vůbec nevšiml, že dělám něco, co udělat nejde. Na cizím textu to vidím hned.

Vyplývá mi z něj, že žijeme malou dobu, která nepřeje velkým kolektivním úkolům. Protivný výroční pocit vyjádřila slovy, že naše země se „bezcílně plácá dějinami“. Když jsem si to přečetl potřetí, získal jsem dojem, že to je nakonec ta nejlepší vizitka uplynulého dvacetiletí.

Totéž doma. Když jsme po letech stěhování a stavění dělali obvyklý soupis velkých akcí na příští rok, přišli jsme na to, že už žádné nejsou potřeba. Pro člověka, který si našel zálibu v mimořádných situacích, je to děsivé a hrozné.