Tomáš Zahradníček: Proč vymizeli brkouni

[MF Dnes, 25.11.2009, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Před dvaceti lety skandovalo zaplněné Václavské náměstí „Svobodné slovo – Svobodné slovo“. Byl to nejenom program, ale také jméno celostátního deníku Československé strany socialistické, která se rychle přidala k revoluci. Patřila jí i budova Melantrichu, z jejíhož balkonu poprvé promluvil Václav Havel. Vedle zástupců Občanského fóra tehdy demonstranty nejčastěji oslovovali právě hostitelé, českoslovenští socialisté. Zdálo se jim, že se vedle Občanského fóra a KSČ stávají třetí nejdůležitější silou české politiky.

Podle tradičního znaku, v němž měli zkřížené psací pero (brk) a kladivo, se jim přezdívalo brkouni.

Dneska už skoro vymizeli, přezdívka se přestala používat, takže málokdo ví, jak se správně vyslovovala. Nedávno mě to učila starší dáma, pamětnice. Pomlouvali jsme společného známého a ona si najednou vzpomněla na kardinální důkaz o jeho ničemnosti, strašlivě zakoulela očima a prohlásila: Navíc byl u brrrrrkounů! Konec, bylo po debatě. A já si uvědomil, kolik tahle divná strana vyvolávala odporu a nechuti. I u komunistů, kteří si ji stvořili pro okrasu, jako ochočený zbytek národněsocialistické strany. Na začátku roku 1948 měla 620 000 členů, o pár měsíců později po přejmenování, prověrkách a přestupech do KSČ zůstalo 1 300 duší. Za to, že vytvářeli iluzi koaličního vládnutí, jim nechali část majetku a místa ve vládách, zastupitelstvech.

V listopadu 1989 měli brkouni všechno, co bylo třeba do nového začátku. Byli pohotoví (protest stranického vedení proti zásahu vyšel ve Svobodném slově už v pondělí 20. listopadu), měli členy v produktivním věku, pobočky v každém okresu, deník, majetek. Jejich volební program, čtete-li ho po letech, se nezdá o nic horší než ostatní. Ve sbírce předvolebních plakátů z jara 1990 jsem objevil některé vyloženě pěkné – třeba s nápisem „Strany jsou pro demokraty“, ve své době přehlédnutou odpověď na volební heslo Občanského fóra „Strany jsou pro straníky“. Ale navzdory všem trumfům nedostali brkouni v prvních svobodných volbách ani 3 procenta hlasů. Z nečekané a zdrcující porážky se už nedostali a strana se rozpadala a rozpadala... Přestože její majetková základna umožňovala ještě dlouhý život po životě, fakticky už do velké politiky podstatněji nezasáhla. Brkouni se vytratili, jejich majetek zmizel, vydavatelství zbankrotovalo, deník zanikl, členstvo se rozprchlo. Celkem vzato jedna z největších proher v české polistopadové politice.

Připomněl mi ji někdejší funkcionář strany z Přerova Jaroslav Skopal v zajímavých pamětech, které vydal pod názvem Konec jedné velké strany? (v nakladatelství Marek Belza v Krásné Lípě). Pohled na uplynulé dvacetiletí z perspektivy okresního funkcionáře chronicky neúspěšné strany je zajímavý a poučný. Člověk si při čtení uvědomí, jak velká část elity dnešní sociální demokracie do ní přicházela klikatými cestami, kolik jich dorazilo právě přes národní socialisty.

Po dočtení Skopalova výkladu o tom, jak tradiční strana marně hledala své místo na slunci, mám podezření, že nezahnízdili jenom v Lidovém domě. Když vidíte, jak v devadesátých letech zoufale zkoušeli všechna myslitelná témata, jak pletli a kombinovali program národní i sociální a vždycky přicházeli pozdě, člověka napadá, že v české politice vlastně nemohli uspět, protože svůj tradiční styl a svá témata vnutili ostatním. Mít Václava Klause za prezidenta, Jiřího Paroubka předsedou sociální demokracie a hurávlasteneckou frakci v ODS, to už přece není žádná obyčejná země, v níž by ještě mohla existovat národně socialistická strana, to už je učiněný ráj brkounů.