Tomáš Zahradníček: Minulost jako rozluštěná hádanka

[MF Dnes, 9.12.2009, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Zveřejnění osobních údajů zaměstnanců rozvědky má svou dohru: poslanci KSČM navrhli převést bezpečnostní archivy z dosahu Ústavu pro studium totalitních režimů pod Národní archiv. Nápad pokládám za vynikající. Má jenom jedinou chybu - že s ním přišli poslanci KSČM.

Škoda. Bezpečnostní archivy totiž do Národního archivu patří, jednou tam také skončí. Čím dřív, tím líp.

Otázka už nestojí, zda mají být předlistopadové bezpečnostní archivy přístupné. Dávno byla zodpovězena kladně. Po bezmála dvou letech okopírovávání ztratily svou výlučnost, informace v nich obsažené zlevnily - alespoň v bezpečnostním smyslu.

Historická mise samostatného Archivu bezpečnostních složek tím byla naplněna. Jeho další přežívání jako samostatné instituce spojené pupeční šňůrou s Ústavem pro studium totalitních režimů nemá valný smysl. I když „smysl“ je obyčejně to poslední, co státní úřad ke své samostatné existenci potřebuje.

V této souvislosti je také čas podívat se po dvou letech na bilanci Ústavu pro studium totalitních režimů. Vidět ho a slyšet o něm bylo za tu dobu často. Zpočátku se projevoval jako dodavatel policejních záznamů o celebritách chtivým médiím, což vyvrcholilo a prozatím i skončilo případy Kundera a Skalník. Hodnotit odbornou a vědeckou činnost po dvou letech je ještě brzy. Předpokládejme tedy, že se časem aspoň nějaká začne objevovat.

Ale už teď je zjevné, že mnohem více než na výzkum se ústav soustředí na osvětu: výstavy, veřejné přednášky, debaty, udělování vlastních pamětních medailí, tvorba výukových programů pro školy. Tedy na propagaci určitých pohledů na minulost. Propagaci, již žádné vlastní bádání nepředcházelo, založené tedy v podstatě na šíření jisté apriorní vize, co by si lidé měli myslet.

Mám dojem, že v tomto smyslu se naplnily obavy kritiků, kteří před dvěma lety odmítali založení zvláštního pracoviště s odůvodněním, že se jím zakládá Ústav dějin KSČ nové doby, v němž opět nepůjde o výzkum, ale o správné názory.

Slyšel jsem teď v rozhlasu ředitele Pavla Žáčka odmítat kritiku předlistopadového disidenta Stanislava Pence s odůvodněním, že Penc není expert, takže se s ním nebude bavit, a že navíc svými výhradami nevědomky slouží komunistům. Zaposlouchal jsem se do neodolatelně arogantní dikce dobře zabydleného papaláše, v něhož se Žáček v tomto rozhovoru proměnil, a musel jsem uznat, že příměr s Ústavem dějin KSČ nebyl v žádném ohledu přehnaný, i když před dvěma lety jsem ho za trochu nadsazený pokládal.

Když pan Žáček o sobě v rozhlase hovořil jako o člověku, za nímž stojí odborné dílo, a který tudíž nemůže ztrácet čas s každým otrapou z ulice, tak mi, přiznám se, zatrnulo. Našlo by se po vlastech českých pár stovek lidí, kteří by mohli připomenout své zásluhy o českou historiografii bez toho, aby to znělo trapně, ovšem Pavel Žáček k nim nepatří.

Ale na rozdíl od pana Pence si myslím, že personální obsazení ředitelny Žáčkova ústavu je vedlejší. Úplně stejně, jako bylo do značné míry fuk, zda byl v čele Ústavu dějin KSČ soudruh hodný nebo zlý.

Odborný přínos celého podniku bude mizivý v obou případech, a to kvůli chybnému úvodnímu zadání.

Když přesně vymezíte nejen to, čím se má instituce zabývat, ale i výsledky, k nimž má dospět, nedostanete nikdy vědu, ale vždycky jenom propagandu. Že se to velké části novinářů a učitelů takhle líbí, že je vzrušuje propaganda, a ne věda, je úplně normální. Šokující by byl přece opak. Minulost je vzrušující hádanka, na niž většina lidí zná odpověď předem - a žádný výzkum je tudíž nezajímá.