Tomáš Zahradníček: Sešli jsme se u houpaček

[MF Dnes, 16.12.2009, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Potvrzuji, co říkal statistický úřad. Jak příště uvidím čápa, neptám se na nic a střílím. Posledních pět let jsme dělali, co jsme mohli, se slušným výsledkem - tři děti. Teď však míváme dojem, že jsme jen malý krůček od blázince. Materiál se opotřebil, zásoby energie vyčerpány, nic nezvládáme, nic nestíháme, čtyřicítka na krku. Pokoušet dál štěstěnu už by bylo příliš vyzývavé, takže končíme.

Bezdětní přátelé se nás beztak straní. Nervujeme je, nedokážeme posedět. Svobodná bezdětná kamarádka za námi po letech domlouvání přijela v září. Usrkávala na zahradě čaj tak pomalu, že jsme se na to nevydrželi dívat. Než vylíčila, jak se jí jelo autobusem a o čem si vykládala dvě děvčata před ní, moje žena přebalila a nakojila mimino, dočesala ryngle a pověsila prádlo, já přehodil půl kompostu a vyspároval dlažbu u dveří. Pořád jsme byli na doslech a pobízeli ji, ať se nenechá rušit ve vyprávění, že ji se zájmem posloucháme, ale vypadala čím dál vyjukaněji. Než večer odjela, zkoumavě si nás měřila. Je nám líto, že ji nejspíš zase pár let neuvidíme, ale co se dá dělat. Máme teď zařazeno na vyšší otáčky a šlapat na brzdu si nemůžeme dovolit.

S přáteli, kteří děti mají, se nevídáme vůbec. Je skoro nemožné najít okamžik, v němž budou mít dvě pětičlenné rodiny čas a všichni budou najednou zdraví.

Tři děti, jak se na cílové rovině ukazuje, je v našem okolí docela běžný výsledek. Ještě před deseti lety tomu nic nenasvědčovalo. Skoro všichni byli bezdětní, šplhali po profesních žebříčcích, sbírali funkce, tituly, stipendia, zakládali firmy, propíjeli výplaty, jezdili po světě. Pak se něco naráz změnilo. Bez domluvy a bez vědomí, že ve stejné chvíli došla nemalá část našich „husákovských“ ročníků ke stejnému výsledku, jsme se vrhli na rodičovské dráhy. Teď vedeme veteránské řeči o dobrodružstvích na pěti kontinentech, jaká jsme podnikali v devadesátých letech, než jsme se zase sešli na výchozí metě, u houpaček na rodném sídlišti. Kočárků je všude najednou tolik, že se nevejdeme do tramvají. Pediatři jsou v obležení, najít místo ve školce je malý zázrak.

Koukáme překvapeně na sebe, zničehonic prošedivělé a otahané, vykulení z vlastní odvahy a současně zaujati tím, jak se dál vyvinou všechny osudy, které kolem sebe sledujeme. Nečekali jsme, že začnou tak brzo kácet v našem lese, kolik našich vrstevníků vykolejí dřív, než přijde střední věk. Ani to, že děti ještě nebudou ve škole a přijde krize, během níž nás budou s omluvným pokrčením ramen propouštět z práce a my budeme rozprodávat zachovalejší kousky domácností a narychlo chystat stěhování do skromnějšího.

Sami jsme zvědavi, jak budou naše rodiny vlastně snášet zkoušky středního věku. Rodiny máme divné. Tu a tam v nich přežívají zbytky starého světa, zděděných rytmů a rituálů. Ani nejlépe míněné rady kamarádů, zpovědníků a psychiatrů však nemohou rozptýlit převažující nejistotu, kterou cítíte z každé domácnosti, jak se rodina dneska vlastně dělá. V našem bezprostředním okolí zatím většina se statečným výrazem drží pozice, ale už také tušíme, že to všude dobře nedopadne. Ostatně jsme skoro všichni vyrostli pod dojmem toho, jak se našim rodičům rozpadaly rodiny pod údery, které zpovzdáli nevypadaly nijak neodvratně. Počet domácností prarodičů se tím znásobil, ale s hlídáním dětí to není lepší.

Dnešní šedesátníci jsou neposední a do výminku za kuchyní se žádnému nechce.

Babyboom „Husákových“ ročníků končí, nejdůležitější je teprve před námi. Z toho, co jsme si porodili, budeme teď vychovávat budoucnost národa. Držte nám palce.