Karel Nový: Strýc Jiřího Ortena [Vzpomínka na Josefa Rosenzweiga-Moira]

[Národní osvobození, 31. 8. 1947. Přetištěno in: Jiří Orten: Sám u stmívání, Praha 1982, s. 171-172.]

Je to dneska dokonale zapadlé a zapomenuté jméno: Josef Rosenzweig-Moir, básník z Otické vysočiny, z Neustupova. Potloukal se se svými lyrickými verši v anarchistických týdenících, později v Besedách Času, mladý student-buřič, předčasně vyzrálý a předčasně se pak odmlčivší. Vydal také dvě knížky básní v ušlechtilé úpravě Brunnerově, měl slušné kritiky, jak se říká, přesto zanechal poezie a věnoval se právům. Dopisoval jsem si s ním, ale neznal jsem ho, až jsme se sešli ve světové válce, narukovali jsme společně v červnu 1915. Znal množství slováckých i slovenských písní, zpívali jsme celou noc až do Chebu a hned tam pak ještě s několika známými - Němci stáli před Varšavou - umlouvali společný přechod k bratřím. Zdálo se to snadné.

Rok 1915! Zdá se, že je to pravěk!

Rosenzweig zmizel v důstojnické škole a já utekl z 10. marškumpanie, do níž mě dali jako politicky málo spolehlivého. V roce 1917 jsme se s Rosenzweigem znovu setkali v kádru, vrátil se z italské fronty jako kadet nebo poručík: usměvavý, mírný, laskavý jako býval, a chlapci, s nimiž ležel v poli, se k němu s radostí hlásili. Prodělal polskou, vlastně ruskou kampaň a pak náš pluk přeložili do Alp. Anarchista? Antimilitarista? Zůstal věren antimilitarismu. Proč nepřešel? Usmíval se, krčil rameny. Chlubil jsem se, že jsem nevypálil ani ránu. Usmíval se, říkal, že také nemá nikoho na svědomí, měl jsem dojem, že doma zanechal kohosi, pravděpodobně svou příští ženu, jíž se neodvažoval zmizet z obzoru. Zkrátka - nevím. Avšak na konci války vzpoury českých pluků se Rosenzweig znovu zúčastnil aktivně a hned po návratu z fronty mě vyhledal a prohnali jsme jistého venkovského učitele, který s revolverem v ruce zabraňoval vojákům v odchodu z linie.

Od těch čas, co přišel z fronty, jsem ho neviděl, až po mnoha letech zas se zjevil ve dveřích redakce „Národního osvobození“, skoro stejně chlapecký, jak jsem se s ním poznal. Vyprávěl o svých dvou synovcích, o synech své sestry, provdané v Kutné Hoře. Měl s nimi trápení! Chlapci nechtějí studovat, chtějí se stát herci, a mladší, jehož básně přinesl, zvlášť mu ležel na srdci. Z osmi drobných věcí toho mladšího, Jiřího, vybrali jsme čtyři, které přineslo Nár. osvobození v beletristické příloze.

Rosenzweig-Moir byl advokátem v Kralupech. Pak jsme se stýkali častěji, neboť nám přinášel překlad znamenitého Wellsova románu pro náš obrázkový týdeník. Překládal jej se svou paní. A za čas se zjevil ve dveřích Nár. osvobození i jeho synovec, Jiří Ohrenstein, žák konzervatoře, příští herec a hotový už básník Orten, později také Jiří Jakub.

Osudy Jiřího Ortena jsou známy. Zabilo ho nacistické auto. Nezabilo ho na místě; než ho vysvobodila smrt, strašlivě trpěl - přesto však bohudíky ušel větším mukám, mravním i tělesným, které na něho Němci chystali a před kterými neuběhl jeho strýc Josef, bývalý anarchistický básník a kralupský advokát.

Zachoval se svědek koncentráckého života a smrti JUDra Josefa Rosenzweiga-Moira, už dávno ne anarchisty, ale, tuším, sociálního demokrata, přítele St. K. Neumanna, Jiřího Mahena, starého Michala Káchy a vášnivého milovníka krásné literatury? Snad by leccos mohl říci prvý synovec, který unikl do Anglie a dneska působí v Praze jako divadelník.

A snad by také mohl dodat, který tak pečlivě sledoval kroky Jiřího v „Árijském boji“; jestliže to vyšlo najevo, co se s tím padouchem stalo?