Tomáš Zahradníček: Mezi zmrtvýchvstáním a kolotočem

[MF Dnes, 30.12.2009, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Čtu si teď a poslouchám, co si jiní lidé myslí, že se u nás letos stalo důležitého, a úplně mi v tom chybí, že se začalo víc přemýšlet o nakládání s nebožtíky. V novinách a časopisech se objevilo hned několik pokusů podchytit, jak se tato sféra našeho života kulturně vyvinula, a podivit se výsledku. Ze soukromých rozhovorů jsem si odnesl dojem, že zveřejněné popisy barbarského obchodování s posledními věcmi člověka byly osvobozující nejenom pro mne. Ukázaly lidem, že v tom nebyli sami, neměli jenom pech v nevhodnou chvíli. Pochopili, že narazili na zaběhnuté poměry jako statisíce dalších před nimi a po nich. V tom je ta úleva: byla-li chyba v systému, lze přemýšlet o změnách k lepšímu.

Když si ty články znovu pročítám, zaráží mě, že se neptají dál. Dobře a podrobně dokumentují fakt, že část pohřebních služeb mají v rukou podivné figury s chováním kolotočářů, na což většina lidí přijde ve chvíli, kdy se bezprostředně po smrti blízkých setkává s jejich zaměstnanci.

Otázka dál zní, jak je to vlastně možné. Úvahy publicistů vedly k tomu, že jsou u nás lidé bojácně snášenliví a strpí zážitky, které se jen tak přecházet nemají. Jiní uvažovali o tom, že asi nejsou dobře vymyšlena pravidla a selhává státní kontrola pohřebnictví. Možná, ale řekl bych, že to všechno budou vlastně jenom vedlejší důsledky skutečnosti, že se u nás během historicky krátké doby posledních sta let rozpadly společné představy o tom, co vlastně smrt, ostatky, pohřeb a hrob pro nás znamenají.

Nejdříve vymizel křesťanský základ, upravující teorii i praxi umírání, pohřbívání a vzpomínání na zesnulé. Bez něho ztratily oporu i původní smysl náboženské obřady a po čase vzaly zasvé i další zvyky, které od nich byly odvozené. Je totiž celkem jasné, kde, jak a proč se pohřbívá křesťan, ale těch je u nás málo, a ostatní podle všeho poněkud zoufale nevědí, podle čeho se řídit.

Nečekají-li lidé zmrtvýchvstání zesnulých, stává se hrob jenom úložištěm ostatků a pietním místem. Naprostá většina mrtvých těl je u nás spalována v krematoriích, čímž hřbitovy pozbyly i svou hygienickou funkci. A další nesnáze s tradicí působí i změna způsobu života. Z národa usedlých zemědělců jsme se stali napůl nomády, dnes už má málokdo hroby předků u svého kostelíka na návsi. Když se pokusíte o realistický odhad, kde nejspíš budou žít vaši potomci za dvacet roků, snadno se zmýlíte o tisíc kilometrů.

Tohle všechno jsou důvody, proč lidé nevědí, co si vlastně počít s hroby a ostatky předků. Rozmáhá se zvyk rozptylovat jejich popel na vyhrazených místech i soukromých zahradách, v mnoha městských bytech se množí urny a lidé se s nimi stěhují jako kočovníci. Myslím, že v tom není ani tolik lakoty jako nejistoty. Stará kultura ve většině rodin prostě vymizela a žádná nová ji nezastoupila. Nejspíš za pár stovek let vyplyne ze současného chaosu, který svou tísnivou prázdnotou nejspíš netěší nikoho.

Náběhů můžeme pozorovat spoustu. Silný proud představuje návrat ke křesťanství, ale jsou tu i jiné pokusy, od roztodivných snah oživovat archaické kulty (viz třeba západočeské rodinné menhiry), přebírání cizích náboženství až po úprk kupředu digitalizací pohřbívání. Do příštího roku bych nám přál, abychom pro samé aktuality nezapomněli pokračovat v debatě o tom, jak si u nás stojí poslední věci člověka.