Tomáš Zahradníček: Česká politika: Dobře už bylo?

[MF Dnes, 6.1.2010, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Náladu prvních dní roku 2010 opanovala novoroční deprese. Nespokojenost s domácími poměry vane zleva i zprava. Prohrabuji se zveřejněnými předpověďmi a komentáři, ale nepodařilo se mi najít pozitivní řádku. Volební kampaň už hezkých pár let neskončila a kandidáti i jejich postoje, názory a obzory jsou známí až k uzoufání. Ekonomové jednohlasně ohlašují průšvih státních financí. Komentátoři věstí opětovný pat ve Sněmovně.

Překvapující počet lidí o svátcích nelenil a napsal pod vlastním jménem na internetu o svých pocitech z dvacátého roku demokratické samosprávy. Nejsou to žádné laciné úšklebky, ale pracně sestavované slohy, z nichž cítíte osobní nasazení. Česká politika jako celek je v těchto popisech opakovaně líčena dosti bezvýchodně. Jako rodeo lumpů, kteří mají sice různá trička, ale všichni zápasí o totéž, o klíče od společné kasy. Jaká poptávka po změně! Starý Churchillův bonmot o demokracii jako nejhorším systému vlády - pomineme-li všechny ostatní - už zjevně mnoha lidem nezní jako ohromný fór.

Politické utopie se dneska nenosí, útěk od poměrů myšlením na systémovou změnu není na pořadu dne. Komunismus, který sloužil jako záložní svět, v němž jednou bude všechno ušlechtilejší než v upatlané kramářské demokracii, už jsme přece zkoušeli.

Vláda přísných vykladačů Koránu či nějaký odvozený režim duchovní obrody usekávající zlodějům ruce se tu zatím nemá zač zachytit. Dostatečná poptávka není ani po charizmatickém vůdci, který by při zachování volebních pravidel uhranul veřejnost a ona by si do něho mohla projektovat své sny.

Nebo se čeká na toho pravého?

Každopádně se zdá, že na pokrok v české politice tu právě teď věří málokdo. Viditelné jsou zato projevy opaku. Množí se popisy posledního dvacetiletí jako úpadku.

Shodnou se na tom lidé velmi rozdílných východisek. Od vysloužilých pracovníků předlistopadových státních firem po veterány demokratické opozice až po někdejší studentské vůdce. Říkají, že tohle, co máme, jsme vůbec nechtěli. Stále častěji se vrací obraz počátku 90. let jako zlaté éry, v níž v politice ještě o něco šlo. Havel, Klaus a Zeman vedli velké koncepční spory a neříkali takové prázdné osloviny jako jejich nástupci, za nichž politika upadla mezi lotry.

Proti tomuto šálení smyslů je pomoc snadná: stačí si vzít do ruky deset patnáct let staré noviny a chvilku si v nich číst. Pocit, že tenkrát panovaly zlaté časy, z nichž jsme byli vypuzeni do nevábné současnosti, spolehlivě odplyne po první hodině - aspoň u mě to tak zafungovalo.

Uvědomil jsem si, že lidská paměť je dokonalý nástroj, který však neslouží k přesnému uchovávání vjemů. Dokonce se právě k tomuto účelu hodí velmi málo. Jejím hlavním zadáním je udržovat člověka v psychické kondici, čehož dosahuje vymazáváním a paděláním informací a zážitků. Čtu noviny, které jsem kdysi četl slovo od slova, i s články, pod nimiž jsem podepsaný, a divím se těm zprávám a událostem. Střet vlastních vzpomínek s neosobními záznamy na novinovém papíru úplně fyzicky zabolí. Paměť ten zážitek hned zpracovává a za chvíli mi zkouší nalhávat, že jsem vlastně všechno celou dobu dobře věděl nebo aspoň tušil.

Paměť je podvodník. Usvědčí ji pohled do novin ve volebních letech 1992, 1996 nebo 1998. Řekl bych, že byste po chvíli listování byli rádi, že máte tu hrůzu za sebou.

A že byste je odkládali s nečekaným pocitem, jaká to je radost, že jsme se nakonec dočkali lepších časů, vyšší politické kultury a tolika švarných mládenců ve vedení našich měst, krajů a politických stran.