Tomáš Zahradníček: Média jako hodinky kmene Čukčů

[MF Dnes, 13.1.2010, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Zpravodajské pokrytí sněhových vloček u nás letos dosáhlo takové míry, že už si z toho dělá legraci kdekdo včetně novinářů samých. Otázka, proč se u nás pokládá změna počasí za událost hodnou desítek minut televizního vysílání, mi připadá důležitější, než se na první pohled může zdát.

Všiml jsem si toho poprvé až zvenku. Před deseti lety jsem byl rok v Paříži. Každé ráno jsem si tam koupil noviny, přelouskal je a pak se šel podívat, co se píše v Praze. Rok jsem tak žil souběžně ve světě francouzských a českých zpráv a divil se rozdílům, které jsem v nich nacházel. Rozdíly to byly jiné, než bych předem hádal. Nejvíc ze všeho mě překvapilo, jaké místo mají v českém světě cyklické zprávy o tom, že se Země stále otáčí kolem Slunce. A co všechno kvůli nim chybí.

Četl jsem ve francouzských novinách informace, které na mě dělaly ten největší dojem a pojednávaly o lidech a událostech, o nichž jsem nikdy dřív neslyšel. Děly se v Americe a v Číně, ale také v Austrálii a v Brazílii, v Rusku nebo Německu a na mnoha jiných místech zeměkoule. A když jsem hledal, jak se o těchto událostech psalo v Praze, zjišťoval jsem, že se o nich nepsalo vůbec.

V pražských novinách se spousta věcí pokládaných v zahraničí za závažnou událost vůbec nestane a mnoho lidí považovaných za významné naprosto neexistuje. S největším nasazením se namísto toho v zimě sleduje, jak padá sníh, a v parném létě zdravotní stav ledních medvědů v zoo. V mezičase pojednává české zpravodajství zejména o proměnlivém výskytu klíšťat v lesích na Berounsku, sinic na koupalištích a chřipkových virů v tramvajích.

Titulek „Houby zatím nerostou“, který nacházíme na stránkách celostátních deníků pravidelně rok co rok v květnu a v září, by se měl cizincům vysvětlovat hned v první lekci kurzů češtiny, aby je učitelé nalákali na exotické reálie a motivovali k memorování slovíček. Protože svět českého zpravodajství, sledující s napětím úhrn srážek na Milešovce, exotický nepochybně je.

V Náprstkově muzeu ukazují zvláštní předmět: hodinky vyřezané z mrožího klu, které neměří čas. Vyrobil je neznámý umělec z kmene Čukčů a od běžných kapesních hodinek z konce 19. století se liší jen několika drobnostmi. Nemají hodinový strojek, chybějí jim ručičky a na ciferníku jsou pečlivě vyryta pouze tři čísla: dvanáctka, jednička a dvojka. Tyhle hodinky, které byste z větší dálky nerozeznali od obyčejných, kdesi na Sibiři objevil František Poledna-Vlkovský a pohotově je zařadil do své etnografické sbírky. Představují geniální kompromis mezi nutností vyrovnávat se s kulturními podněty okolí a zůstat sám sebou.

Česká média se hodinkám kmene Čukčů podobají jako vejce vejci.

Zdálky vypadá i česká televize jako televize, rádio jako rádio, noviny jako noviny, časopis jako časopis. Při bližším ohledání však etnograf zjišťuje, že vnějšími znaky veškerá podobnost končí. Zpravodajské pořady, jež tato média přinášejí, totiž neobsahují žádné zprávy, natož pak informace či novinky. Avšak je v nich pod novými žánry a formáty skryt starý dobrý zemědělský kalendář, jehož rytmus určují jaro, léto, podzim, zima a vítězství Karla Gotta v anketě Zlatý/Český slavík. Věc má své sympatické stránky: můžeme tu žít desítky let, aniž by nás obtěžovaly informace, které stresují domorodce v jiných kulturách. V českém kódu jsou redaktoři veleknězi stálosti a jejich úkolem je bránit zděděný svět našich předků před rozpadem. Proto se musí stále psát a vysílat to samé, čehož se v zimě nenásilně dosahuje zejména průběžným sněhovým zpravodajstvím.