Tomáš Zahradníček: Konce české pumprdlíkologie

[MF Dnes, 20.1.2010, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Vezměme si společenskou vědu, která náhodou nevznikla, třeba pumprdlíkologii, abychom lépe viděli, oč jde při současných sporech o peníze na výzkum.

Česká pumprdlíkologie se zrodila z amatérských pokusů venkovských farářů a učitelů. Dali jí do vínku český pojmový aparát a napsali prvních pět knih. Když se svět humanitní vzdělanosti rozpadal na jednotlivé disciplíny, osamostatnila se také. Podle zahraničních zvyklostí si založila učený spolek a časopis. Získala okrajové, ale stálé místo ve studijních programech. Dá se říct, že u nás dobře zakořenila a vedlo se jí hezky.

Díru do světa sice neudělala, ale nedá se říct, že by ničeho nedosáhla. Prošlo jí pár zajímavých lidiček, po nichž zůstaly tisíce stran v knihách a časopisech. Je-li v nich něco podstatného pro lidstvo, to se neodvažuji posoudit, protože jsem je nečetl. Ale nemyslím si, že mimoběžnost je nutně totéž, co bezvýznamnost.

Duch doby položil před pár lety české společnosti otázku, chce-li si pumprdlíkologii dál vydržovat.

Účetní významně kroutí hlavou: Ne, hloupost, do výroby s nimi.

Česká společnost se však neskládá jen z účetních a otázka ji zaskočila. Takhle se ještě nikdo nezeptal.

Předchozí generace žily v přesvědčení, že se všechny ty vzdělávací spolky, bibliotéky, ústavy zakládají jako investice do budoucnosti. Byly dřív nějak jinak hmatatelně užitečné? Sotva. Patřily ke kandidatuře na střední evropský kulturní národ. Asi tak, jako si kandidát na hraběcí korunku s nasazením budoval okázalejší sídla, než reálně potřeboval. Dával tím najevo, že bude umět být hrabětem. (Průvodci se v těch komnatách dnes potí při vymýšlení toho, k čemu asi desátý pokoj prakticky sloužil – k ničemu!)

Tak bohatá, jako je dnes, česká společnost ještě nebyla, a právě teď ji začaly tížit staré závazky nabrané kdysi. Snad lehkomyslně. Donutili jsme většinu humanitních oborů, aby hovořily česky, přeložili jsme základní knihovny – ale co teď s tím vším? Vydá-li dnes pumprdlíkolog česky své životní dílo, prodá se sto výtisků stejně jako před sto lety.

Vlastně ani nikdy nebyl žádný vědecký důvod, proč se pokoušet vydávat v češtině odborné texty. Pohnutky k tomu vždy byly politické a kulturní. Pominuly docela? Zdá se mi, že ano.

Politické motivy jsou rozhodně pryč, o čemž svědčí i konflikt o peníze, který začal už před krizí v dobách hojnosti. Dobrá, anglický jazyk je neutrál v našem starém sporu s němčinou. Vlastně představuje snadné východisko ze strachů i ze snů našich předchůdců.

Zůstaly tedy nějaké kulturní důvody, proč v češtině rozvíjet vědění, které nesouvisí s výrobou? Pochybuji. Čím více poslouchám politické reformátory výzkumu i vzdělávání, tím víc mi připadá lpění na češtině jako dobrovolné setrvávání ve skunkově brlohu.

Dilema, jak postupovat dál, nerozhodnou hokuspokusy s citačními indexy, poněvadž o citovanost v projektu české humanitní vzdělanosti nešlo. Stejně jako stavitelé zámků neusilovali o to, aby se jejich výtvory daly upravit na parkhotel, takže by bylo mylné pokládat za nejzdařilejší zámek ten, který lze přestavět nejlevněji. Je to trapné, ale, mezi námi pumprdlíky, je to tak.

Zdá se mi, že české humanitní vědy se stávají památkou na vlastenecké hnutí, které právě skončilo – a ony končí spolu s ním. Když jsme neměli vlastní miliardáře, vládu a univerzity, budovali jsme českou kulturu a vědu jako náhradní opory. Teď už miliardáře, vládu i univerzity máme. Český pumprdlíkolog by si vlastně měl tento okamžik vychutnat.

Stoupnout si před zrcadlo, vypnout hruď a zvolat si třikrát sláva: Dokázali jsme to! Padla!