Tomáš Zahradníček: Nejezděte autem k lesu

[MF Dnes, 27.1.2010, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Už se zatáhlo, když jsem projel kolem lomu. Třikrát jsem proklel blba, co zničil stopu, kterou jsem kolem koupaliště přes týden prošlapal půlmetrovou závějí. Po pomrzlých hroudách jsem se vydrápal k silnici, kde najížděli skútrem na přívěs.

Dosupěl jsem na udusaný plácek, narovnal se, nadzvedl hlavu a strašně se podivil. Dva metry před špičkami lyží ležela schoulená srna.

Pár okamžiků jsem ji pokládal za uhynulou. Pak mě uslyšela. Našpicovala uši, překvapivě pomalu vytočila hlavu, podívala se na mě a strnula tak nehnutě. Po chvíli opatrně hodila okem po cestě k remízku a rychle zpátky na mě. Pak sebou několikrát škubla, pokusila se nadzvednout.

Zase strnula. Hypnotizovala mě, už se ani nepohnula. Ošklivá béžová koza.

Ani nevím, co jsem jí řekl. Dával jsem si hlavně pozor, abych nedělal rychlé pohyby. Pomalu jsem jí obloukem obešel a pustil se ujetou cestou dolů ke vsi.

Šofér to tu musel znát dobře, dojel po neznatelné cestě na poslední místo, kam se dojet dalo. Srnka si místo našla a zachumlala se tam do měkkého dolíku. Jenže tady byl sníh měkčí než všude kolem kvůli zbytkům soli, kterou s sebou přivezlo auto ze silnice. Odpoledne přituhlo, sůl přestala působit a srnka přimrzla. Když jsem se pro ni vrátil, našel jsem kusy chlupaté kůže zarostlé do ledu a kousek dál krvavou kaluž.

Nekandiduji, ale děkuji za optání. Tenhle nešťastný Ústav pro studium totalitních režimů totiž podle mého nepotřebuje jiného ředitele. Jistě, bylo by to výchovné, kdyby se proti Pavlu Žáčkovi místo starých komunistů, proti nimž pořád verbuje, postavil ještě o vous mladší kandidát a názorně by se ukázalo, že tady vůbec nestojí mladí proti starým. Daleko víc platí, že frontová linie vede mezi zájemci o historický výzkum, kteří jsou rádi za otevřené archivy, ale vysvětlovací ústav k nim nepotřebují, a mezi zájemci o převýchovu hloupého národa, který pořád neví, co si má správně myslet, tak mu na to museli zřídit ministerstvo. Myslím, že tento podnik má dostat už jenom jednu věc, a to co nejdřív - likvidační komisi.

V nadcházejícím zápolení o ředitelský post tedy vlastně držím dosavadnímu kapitánovi palce. Slušelo by se, aby to byl právě on, kdo bude mít tu čest opustit palubu jako poslední. Pevně věřím, že potopení neoddálí vítězství v konkurzu nějakého nešťastníka, který ho nejdřív bude deset let reformovat a vylepšovat. Jenom to ne.

Důležitá bude osvícená likvidační komise. Ústav totiž v pudu sebezáchovy prohlásil za zahájené nepřehledné množství různých aktivit. Kdo na to skočí a hodlá čekat, až se všechno dodělá, ten se tedy načeká. Osvícení likvidátoři by měli oddělit od plev zrno a dobře zahájeným projektům umožnit pokračování. Nejlépe při univerzitách. Rektor Masarykovy univerzity a děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v radě ústavu zasedají, tak lze předpokládat, že budou vědět, co bude třeba.

Nebyli jsme první, kdo podobnou instituci v postkomunistické Evropě ustavil. Nepokládám to za ostudu. Naopak, za vynikající východisko pro triumf ve finiši. Co kdybychom ji aspoň jako první zlikvidovali? Někdo stejně začít musí. A brzy i začne, poněvadž to vypadá skoro všude stejně. Upřímně řečeno, poměry u sousedů ukazují, že Žáčkův ústav je ještě zlatý v porovnání s tím, jakým se po politických kotrmelcích a dosazení slabého ředitele může snadno stát. Samoobsluhou lobbistů, obchodníků s cizím neštěstím nebo s vlastní dějinnou velikostí, maniaků a mýtomanů. Nevylepšovat, trápení ukončit.

Pamatovat si propříště, že autem až k lesu se jezdit nemá.