Tomáš Zahradníček: Čím se liší Poláci od Pepíků-knedlíků

[MF Dnes, 3.2.2010, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Polského novináře Mariusze Szczygieła u nás představila knížka Gottland. Psal v ní o české společnosti a strašně mě tím rozčiloval. Přesněji: rozčilovalo mě české vydání a čtení té knížky.

Ve Varšavě působila provokativně. Vydat ve městě, kde jsou Češi odedávna bráni za nudné srábky, knihu o tom, že dokážou být zajímaví a že mají dokonce své hrdiny, to mělo vtip. Právě tím kniha zapůsobila - neuvěřitelností námětů.

Po přeložení do češtiny půl knihy zmizelo, i když písmenka byla přeložena dobře a smysl slov zůstal zachován. Přetlumočení však nemohlo přenést přes hranice nenapsané. Rafinovanou hru se čtenářem a jeho zázemím, s předpokládanou nedůvěrou vůči Pepíkům-knedlíkům, kteří se sobě v těchto výjevech z českého života najednou nepodobali. Zajímavé to bylo, pozorovat, jak si Pepíciknedlíci Gottland hned přeložili a upřímně se radovali z té půlky, která z ní v češtině zbyla.

Teď vydal Mariusz Szczygieł v Polsku novou knížku. Právě jsem ji zavřel a vrtá mi hlavou, jestli k nám dorazí. Měla by, říkám si. Jmenuje se Dvacet let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygieła, přináší zprávu o změnách v našem sousedství. Zprávu polských reportérů, z jejichž prací z posledních 20 let Szczygieł sestavil čítanku.

V Polsku si uchovaly tradici velké literární reportáže, dvacet stránek rukopisu dělaných nohama, očima a ušima. Reportéři nejsou od toho, aby potvrzovali obecné pravdy, ale aby je prošťuchovali. Reportáž je žánr odbojný. Když dočítáte novinový komentář na libovolné téma a jste uraženi jeho plochostí, nejradši byste začali dokládat ne snad opak přečteného, ale úplně něco jiného, totiž to, že popisovaný problém je mnohem zapeklitější a tím i zajímavější, pak přesně víte, jaký odboj mám na mysli.

Velký reportér nepíše o tom, jak by věci měly vypadat, co by si lidé měli myslet. Ohledává realitu, dokumentuje skutečný život, který se obyčejně málo podobá směrnicím. Ze Szczygiełovy čítanky se mi zklamaně zdá, že uplynulých dvacet polských let je od našich skoro k nerozeznání. I když s trošku jiným závažím, šli jsme stejným směrem a potkávali stejné novoty. Překvapivě mnoho výjevů se docela dobře mohlo stát v Kolíně nebo ve Frýdku-Místku.

Vidíme v nich hlavně, jak namísto stejnorodosti a nedostatku vstoupil svět bezbřehých možností a jak to s lidmi zacvičilo. Připomínají objevení platebních karet, ochranek, počítačů, angličtiny, povzbuzujících pilulek, kuchyní snů, bulimií, mafií, nákupních center, koupání v Africe, exekucí a mnoha dalších poslů globalizace. Přeorávání starého světa sledují s nasazením dokumentaristů, nesnaží se o uhlazování, shovívavost, k nimž tíhne česká tradice. Zde se zjevně cenil postřeh, neotřelost a syrovost.

Jak by asi vypadala česká čítanka? Nejspíš by v ní vystupovalo méně venkovanů a méně kněží. Tolik by se nejezdilo pracovat ven.

Snad by se u nás slušelo víc zdůraznit otevření hranic a kultury, v Polsku to nebyl takový skok. Ale jinak?

Nikdy dřív si naše země nebyly tak blízké.

Reportáže člověka přivedou na neobvyklá místa, až do cizích zpovědnic, ale český čtenář se v těch polských může cítit skoro jako doma. Zjišťuji překvapeně, že mě to zjištění netěší. Vždyť já bych si vlastně přál mít v zahraničí cizinu, zlobím se na reportáže, svět aspoň trochu tajemný, odlišný od našeho. Ne úplně stejné spotřebitele stejných výrobků, kterým straší v hlavě stejné hlouposti jako nám. Snad poprvé naplno pociťuji vážné obavy z globalizačního mlýna. Co jestli to tak půjde dál? Co si bez nechápajících cizinců na světě počneme?