Tomáš Zahradníček: Ruština je pro ukrajinštinu těžká váha

[MF Dnes, 10.2.2010, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Někdy se tomu, oč se někteří Ukrajinci pokoušejí, říká opožděné národní obrození. Ale české slovo obrození je zavádějící. Pod ruskou a sovětskou vládou nespal tvor, kterého stačilo probudit, obrodit.

Národ není skála, spíš řeka, veličina nestálá a proměnlivá, ženoucí se bůhvíkam. Na Ukrajině to je vidět lépe než jinde. Skoro dvacet let po vyhlášení samostatnosti žijí vedle sebe lidé, kteří mají zcela odlišné představy o tom, co a proč Ukrajina vlastně je. Nemají společná východiska ani jazyk, koukají na jiné televize a čtou jiné noviny, psané jednou ukrajinsky a podruhé rusky.

Druhý nejpočetnější slovanský národ v tomto smyslu stále existuje jenom napůl. Když měříme tento stav našimi zkušenostmi, tak snadno chápeme zoufalství západní půlky, která by ráda národotvorný proces dokončila. Krůček po krůčku, město po městu postupuje tažení, až vnitřní prostor hranic zcela ovládne jeden národ, jedna kultura - a vznikne třeba Francie. Zbytky poražených, poslední tři babičky, které nemluví vítězným jazykem, se pak mohou třeba i chránit jako regionální zajímavost a památka. Každý Západoevropan musí této touze Ukrajinců ze Lvova rozumět, protože právě tak vznikly moderní národy evropského Západu, a to ne hned, proces se vlekl po generace a krev přitom obyčejně tekla proudem.

Některá opoždění nejde dohnat. Dneska už stát nemůže ve škole řezat děti negramotných venkovanů z regionů tak dlouho, až je národně uvědomí. Soudný člověk toho nebude litovat a musí se smířit i s faktem, že boje o kulturní a jazykovou vládu nad spornými územími, které neskončily v dobách, kdy se ještě na prostředky nehledělo s takovým jemnocitem jako dnes, uvázly v patu. Jen setrvačností se vedou dál, aniž se fronty vůbec pohnou. Rusům se nepovedlo zlikvidovat ukrajinské ambice na kulturní i politickou svébytnost a udržet ukrajinštinu v pozici západního nářečí ruštiny, přestože v tomto směru od konce 19. století udělali řadu vážně míněných pokusů. Vítězství ruskojazyčného prezidentského kandidáta na Ukrajině teď připomíná, že za dvacet let samostatnosti se nepovedlo zemi ovládnout ani ukrajinštině a západoukrajinské kultuře.

Ruština se pro ni ukázala jako příliš těžký soupeř, a to vůbec neplatí jen v politickém smyslu. Ruská kultura, věda a umění jsou příliš zajímavé a bohaté na to, aby se k nim lidé v sousedství obraceli zády, zvlášť pokud nemají po ruce rovnocennou náhradu.

V zemi tak patrně nadlouho zůstanou vedle sebe obě verze ukrajinství. Západní ukrajinství snící o dokončení „obrození“ a sjednocení země v ukrajinštině a západoukrajinské kultuře a historii. (Tento západ už dnes žije v denním styku se zeměmi EU. Většina „našich“ Ukrajinců přichází právě z tohoto okruhu a cesta do Varšavy nebo do Prahy je pro ně bližší i přirozenější než do Moskvy, mluvit rusky ostatně ani neumějí.) A vedle toho ukrajinství východní, mající kulturně i prakticky blíž než do EU do Ruska, kam chodí studovat i pracovat. Rusky hovořící východ teď v Kyjevě nastupuje k moci a bude zajímavé sledovat, jak si povede. Mnozí předpovídají, že se rychle ukáže to, že společný jazyk není totéž, co společné zájmy, dokonce ani společná identita.

Národ není skála, spíš řeka, a vývoj se nezastavil ani na západ od Ukrajiny. Možná pro ni nakonec budou určující události, které se stanou jinde. V Evropě je rychle na postupu mnohojazyčné evropanství založené na angličtině. Nový evropský lid se množí před očima, aniž by jeho nárůst zatím vůbec zachycovaly nějaké statistiky. Právě taková volba může být osvobozujícím východiskem ze starých jazykových válek také na Ukrajině.