Tomáš Zahradníček: Hlavně ten úspěch nezabetonovat

[MF Dnes, 17.2.2010, str. 12] - ukázat všechny fejetony

O půlnoci do rádia volali lidé a říkali, jakou mají radost, jak to Martina Sáblíková vyhrála. Mládenec, který měl službu ve vysílání, byl také naměkko. Připomínal, že vyhrála v odvětví, pro které u nás nejsou dobré podmínky. Řekl to slovy, která mi zazvonila v uších. Běžel jsem pro tužku a kus papíru a zapsal si je, abych si tu nevymýšlel. Řekl totiž, že se teď u nás podmínky pro rychlobruslení neslučují s „důstojností olympijské vítězky“.

Pokládám takovou představu za mylnou a rád bych ji vyvracel.

Základem každého sportovního výkonu je překonávání nesnází a vystavování se nepohodlí. Tím se dosahuje posilování vlastní vůle a tělesné zdatnosti, rozšiřování vlastních možností, vítězení nad sebou samým. Celkem málo záleží na tom, jestli se přitom utíká, hopsá, čutá, zda se hází podivnými předměty do dálky nebo klouže po ledě. Všechno to jsou jenom různé techniky téhož – sportování, které je v podstatě jen jedno.

Techniky podléhají módě. Stalo se v poslední době zvykem, že se dorostenci nejenom jinak češou a poskakují po nocích u jiné muziky než před pár lety jejich rodiče. Teď si také vynacházejí jiné způsoby sportování. Pradědečkové postavili v každé větší obci tělocvičnu pro gymnastiku, ale všechny ty sokolovny a orlovny jsou dnes po většinu času nevyužité. Dědečkové nadělali na každé rovné louce v zemi fotbalové hřiště, ale málokdy vidíte, že by si tam někdo hrál. Do vzniku těchto sportovišť vložili naši předci úsilí, času a peněz, že kdyby je napřeli jinam, mohlo už lidstvo běhat po Měsíci.

Aby bylo jasno – vůbec jejich úsilí nelituji, vážím si ho, jsem rád, že hřiště a tělocvičny máme. Jen bych si vzal ponaučení z toho, jak rychle se může vrtkavá náklonnost sportovního národa otáčet, a vážil bych každou veřejnou investici a snažil se ubránit výstřelkům módy.

Sport dnes zjevně patří spolu s životním prostředím k nemnoha heslům, jimiž lze skály lámat. Otevírá srdce a peněženky. Jindy rozumní lidé po jeho vyslovení ztrácejí obezřetnost a jsou schopni vyhazovat peníze z okna, a to ještě s krásným pocitem, že prospívají vlasti.

Kdo se chce hýbat, má v naší zemi příležitostí víc než dost. Patříme v tomto ohledu k nejlépe zaopatřeným na světě vůbec. Sportovišť tu máme tolik, že se je ani nedaří udržovat ve slušném stavu. Navíc se dá docela dobře odhadnout, že mladí budou chtít něco úplně jiného než to, co se jim postaví pod nos. Právě tak jako Martina Sáblíková nezačala v nejbližší sokolovně cvičit na bradlech a pustila se do málo obvyklého sportu, pro který u nás nejsou ty nejpříznivější podmínky.

Prostá úvaha říká, že mimo jiné právě proto teď poráží ostatní.

Když víme, že sportovní duch mohutní tím, jak se učí překonávat nesnáze, dá rozum, že na závodech vyhraje nakonec ten, kdo jich musel překonat nejvíc. V tomto ohledu zjevně bude krajně nehospodárné reagovat na sportovní úspěchy jednotlivců tím, že začneme umetat cesty jejich nástupcům. Ze všeho nejspíš tím dosáhneme opaku.

Tvrzení, že žádnou pásovou výrobu šampionů vybudovat nelze, bychom jistě mohli potvrdit střízlivým vyhodnocením dosavadních vztahů mezi sportovními úspěchy a následnými investicemi do sportovišť.

Nekryje se náhodou dobudování reprezentativní Štvanice s počátkem konce královské éry českého tenisu? Pro Zátopkovy nástupce na běžeckých tratích se postavilo mnoho oválů, ale už nikdy žádný Čech nic pořádného nevyběhal. Od té doby, co máme v Praze luxusní halu hodnou mistrů světa v ledním hokeji, chybějí nám do ní zlatí hoši. (Hušáka nepočítám.) Proto žádné betonářské ovace, jinak bude rychlý konec i s bruslením!