Tomáš Zahradníček: Překvapení v komisariátu pro minulost

[MF Dnes, 24.2.2010, str. 12] - ukázat všechny fejetony

Překvapivou prohru Pavla Žáčka při volbě ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů následovala série úvah o tom, co to vlastně znamená. Médii zní, že nejspíš nic dobrého. Velkými slovy a vzletnými metaforami se přitom nešetří. Kolega Luděk Navara tu ředitele této instituce básnivě označil za „dveřníka u brány minulosti“, Ondřej Konrád popisoval ve svém rozhlasovém komentáři misi ústavu jako „vyvětrání zatuchlé minulosti“, Martin Fendrych v Týdnu holdoval Pavlu Žáčkovi jako muži, který se nebál, a proto musel skončit. Bohumil Doležal v Lidových novinách pak už rovnou popsal výměnu ředitele jako útok na svobodu bádání a vyzval dosavadní pracovníky ústavu k demonstrativnímu odchodu.

Pozoruhodně sevřená fronta mluvčích velkých médií, kteří od počátku projekt ústavu podporovali, stojí za zamyšlení. Zdá se mi, že právě ona je tou nejdůležitější „stranou“, která za ústavem stojí. V tomto smyslu byla oprávněná připomínka, že Pavel Žáček vzešel z novinářského prostředí. V médiích je stále pokládán za „našeho člověka“ mezi historiky. Taková věc má svou přirozenou váhu, protože lidé s podobným východiskem si obyčejně lépe rozumějí. Tím se dá snadno vysvětlit fakt, že takřka všichni novináři Pavlu Žáčkovi fandili - ale skoro žádní historici ne.

Oboustranná nedůvěra a obtížná spolupráce mezi novináři a historiky nesouvisí s osobou Pavla Žáčka, je založena hlouběji. Stačí se podívat na vzpomínky Timothy Gartona Ashe nebo Raymonda Arona, jak vypadal jejich nástup na univerzity po letech práce pro média. Oba světy pracují vedle sebe se stejnými údaji, čtou stejné knihy, zajímají se o podobné otázky, ale z jiných důvodů, s jinými postupy i výsledky -a to je už víc než dost důvodů pro konfliktní sousedství. Novináři historiky dost běžně považují za línější kolegy a snaží se je úkolovat.

(Často poskytují nejenom náměty k výzkumu, ale rovnou i jeho výsledky.) No a na to, jak vypadá kolektivně sdílený oborový názor mezi historiky na bratrstvo rychlých názorů a ostrých per, se v klidu přeptejte, až nějakého historika potkáte.

Žáčkův ústav byl místem srážky těchto světů a další obětí karambolu se nyní stal jeho zakladatel. Dědictví zanechává dvojí. Zpřístupněné bezpečnostní archivy, což je dobrá věc. Ale také přidružené badatelské pracoviště. Nový ředitel Jiří Pernes hovoří o jeho propojování s ostatním výzkumem soudobých dějin. Taková věc se snáz řekne než udělá. Ústav byl založen jako instituce druhé revoluce, z radikální kritiky sametovosti a akademičnosti, odtažitosti ostatních historických pracovišť od politických debat. Pro tuto svou misi dostal do vínku mimořádnou výbavu. Ze zákona stojí mimo akademický svět, je tak vlastně ministerstvem pro nedávnou minulost. Personální obměna na této základní situaci nic nemění. Je těžké stát se běžným účastníkem provozu, když řídíte policejní auto - a nic nepomůže, že zrovna nehoukáte na ostatní. Málo platné může být i to, že v médiích zrovna projevuje drtivá většina komentátorů větší důvěru vůči komisařům než vůči obecnému akademickému lidu. Novinářská přízeň po zajících skáče a zakládat na ní a na nevelké parlamentní většině odbornou instituci proti názoru většiny pracovníků daného oboru je počínání nejenom revoluční, ale vlastně i pošetilé. Tedy v zemi, kde se aspoň tu a tam konají volby. Zachovat ústav jako výzkumné pracoviště znamená ho od základu proměnit dřív, než se nad Prahou změní vítr. To bývá kolikrát fofr. A všichni se pro změnu začnou divit, proč si vydržujeme vládní agenturu na práci, která se beztak dělá na každé univerzitě.