Tomáš Zahradníček: Co dělá profesor na koni

[MF Dnes, 10.3.2010, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Na pomník Masaryka na koni jsem měl původně dva názory. Oba pomýlené. První pokládal za komické nedorozumění zobrazovat profesora filozofie, civilistu a ústavního prezidenta zrovna v této nezvyklé póze.

Muži v sedle se v Evropě portrétují od antiky, kdy jezdci tvořili elitní kastu bojovníků. Výcvikem pro boj v sedle se prakticky i symbolicky odlišovali od ostatních, měli jiná práva i povinnosti.

Pomník muže na koni značil, že portrétovaný náležel mezi jezdce a proslul v tomto svém určení - jako vladař, válečník nebo vojevůdce. Z desítek jezdeckých soch, které podle písemných zpráv stávaly v císařském Římě, se zachovala jediná, Marcus Aurelius na Kapitolu.

Antickou tradici oživila renesance. Od té doby potkáváme vladaře, šlechtice, generály a bojovníky připomínané monumentálními jezdeckými pomníky. Na počátku stála bronzová jezdecká socha z poloviny 15. století od Donatella zobrazující Erasma z Narni zvaného Gattamelata (proslulý kondotiér, tedy velitel soukromého nájemného vojska). Na konci vloni dokončený čtyřicetimetrový pomník Čingischána na návrší nad řekou Tuul, na místě, kde sjednotitel Mongolů podle legendy nalezl zlatý bič.

Asi se ptáte, proč právě jezdeckým pomníkem, tedy žánrem tradičně vyhrazeným takovéto společnosti, připomínat státníka, který většinu života strávil čtením, psaním a řečněním na přednáškách a na schůzích. Dumal jsem nad tím, chvíli se nad tím ofrňoval - a pak jsem se smířil. Co dělat, když Masaryka beztak nikdo nečte? Koukám lidem v tramvaji přes rameno, abych viděl, co se čte, takže vím, že Masaryk ne. Uctívat ho lidé chtějí, číst nechtějí - takže holt další pomník.

Možná je to i spravedlivé, dochází mi, připomínat Masaryka jako jezdce. Koneckonců až do svého stáří byl většinou národa pokládán za sice učeného a zcestovalého, ale poněkud otravného a v podstatě nevolitelného univerzitního patrona. Jednou z ústředních postav moderních českých dějin se nestal psaním knih, ale tím, že se vyhoupl na koně - zatím jenom obrazně - a jako politik se v exilu postavil do čela českých a slovenských legionářů.

Jako prezident pak měl po sedmdesátce příležitost se na koni naučit opravdu jezdit a rád ji využíval.

Bylo v tom jako v mnoha dalších gestech Masaryka-prezidenta navázání na vladařskou tradici, ale řekl bych, že jenom napůl. Ta druhá půlka spočívala v tom, že se mu ježdění na koni prostě zalíbilo.

Právě tak ho také šťastně připomíná jezdecká socha Petra Nováka instalovaná o víkendu v Lánech. Mnohem pravdivěji než známé fotografické portréty Masaryka-jezdce, příliš svázané s vojáckou tradicí, které mi vždycky připadaly jako nechtěná parodie císařských podobenek z manévrů. Novákův Masaryk popustil uzdu, jeho kůň má skloněnou hlavu, protahuje se nebo popásá, pokud před něho položíte věnec či květinu. Na jezdci není nic vojáckého. Naopak, je to civilista každým coulem, který si po práci vyjel pročistit hlavu, sochař ho zachytil v okamžiku, kdy se mu to dokonale podařilo.

Pokud přijmeme stanovisko, že toto není nepodařený jezdec-vladař, ale průkopník hipoterapie, uvidíme v jiném světle i tradici prezidentského ježdění na koni. Přiznávám, že jsem dlouhá léta na Václavu Havlovi obdivoval to, že se jí dokázal vzepřít. Ale teď jsem díky sochaři Novákovi zapochyboval. Když porozumíme Masarykovu ježdění jako hipoterapii, ukáže se, že to je naopak velká škoda, že se koně po listopadu 1989 do prezidentské rezidence nevrátili. Když to člověku dojde, zaraduje se ze symbolického návratu koní do Lán a řekne si: Jen houšť!